Podstatná část díla Vladimíra Holana (1905-1980) má výrazně autobiografický ráz. I v dějinných panoramatech, vzniklých před 2. světovou válkou a po ní (Září 1938, Sen, Panychida, Rudoarmějci), je skutečnost nazírána výrazným prizmatem subjektivního prožitku. Holan si přisvojuje dějiny, jsou mu inspirací i partnerem v dialogu. Týká se to i řady básní lyrických, epických příběhů, poém (Noc s Hamletem). Jde o nejrůznější podoby básnického údělu, osudovosti, ale také o milostné adorace i vzpoury, modlitby k matce, evokace dětství a pamfletické útoky: báseň Nepřátelům, verše z poválečné sbírky publicistické poezie Tobě, válečný prozaický (kolážový) deník Hadry, kosti, kůže. Holan se přátelil s Josefem Horou, rozuměl si s Františkem Halasem, ctil Josefa Čapka a niterně se sblížil s Jaroslavem Seifertem. Těžce prožíval zradu Francie v období Mnichova, jako dávný rusofil uvítal osvobození Rudou armádou. I on propadl poválečné rudé euforii, ale už v květnu 1948 pochopil zločinnost komunismu. V lednu 1949 se rozhodl pro život v absolutní izolaci: neopouští své tuskulum v Dobrovského domě na pražské Kampě, od roku 1969 žije o pár metrů dál nad soutokem Čertovky a Vltavy. Literární historie vidí Vladimíra Holana jako pokračovatele tradice, na jejímž počátku byl Vergilius, ale i v jedné řadě s R. M. Rilkem, Ezrou Poundem či T. S. Eliotem. Stal se symbolem nesmlouvavosti a pravdomluvnosti, básníkem času i nadčasovosti... Výtvarný doprovod svazku Adriena Šimotová.
