Vladimíra Krejčí

3

Páči sa vám tento profil a chceli by ste mať podobný?

Založiť si profil

Páči sa vám tento profil a chceli by ste mať podobný?

Založiť si profil
Zobraziť viac

Moje odznaky

Moje aktivity

3
Vladimíra Krejčí

Vladimíra Krejčí získala odznak Máte čitateľský profil

14.01.2024 16:29

Váš čitateľský profil je na svete! Odteraz sa môžete každému pochváliť, aký úžasný(á) čitateľ(ka) ste!

Máte čitateľský profil
3
3

Vladimíra Krejčí napísala recenziu

30.04.2016 17:07

Nijak zvlášť netrpím na antiutopické romány. Příběh dívky jménem Noria finské autorky Emmi Itäranta mě však doslova uhranul. To, že mě oslovil, připisuji zejména v něm obsaženému „ženskému pohledu na svět“, jenž v kombinaci se zvoleným žánrem působí poněkud exoticky. Nechtěla bych však odradit čtenáře-muže. Ačkoliv „ženské psaní“ bývá v našich zeměpisných šířkách chápáno dosti nespravedlivě jako synonymum pro méněhodnotnou literaturu, přinejmenším v tomto případě to rozhodně neplatí.
Autorka čtenáře (a čtenářky) přenáší do budoucnosti, o níž nevíme, jak vzdálená je, ani co konkrétně se přihodilo, že lidé žijí ve světě, v němž voda je jednou z nejcennějších komodit. A zdá se, že právě nedostatek vody umožňuje blíže nespecifikovanému totalitnímu režimu zotročovat lid. Vzápětí se před čtenářem vynořuje otázka, jestli ona nouze o vodu je reálná, nebo pouze uměle udržovaná.
Svět neradostné budoucnosti Emmi Itäranta je propracován do zajímavých reálií a detailů, u nichž nemá cenu spekulovat o tom, zda by mohly existovat a fungovat ve skutečném světě. Hrdinka Noria je svéráznou filozofkou, „mistryní čaje“, tedy strážkyní staré, pomalu vyhasínající tradice. Čaj, jak známo, nikdy neuvaříte bez vody, které je v tomto světě tak katastrofální nedostatek. Hrdinka je časem postavena před volbu, jak se zachovat, když jako jediná ví o zapomenutém prameni. V této těžké zkoušce nejenže obstojí, ale dokáže jít ještě dál. Už jí nestačí mít vodu jen pro sebe, pro své blízké a pro celou vesnici. Chce tuto životně důležitou tekutinu pro všechny. A když se objeví naděje tuto potřebu uspokojit, neváhá a navzdory smrtelnému nebezpečí jde za svým snem.
V samotném závěru příběhu čeká překvapení (pro hrdinku ne zrovna příjemné) a troufám si napsat katarze. Román pak nekončí happyendem, ale přinejmenším nadějí.

Čítať viac

3
3

Vladimíra Krejčí napísala recenziu

30.04.2016 17:03

Nemám ráda příběhy, v nichž se nemohu identifikovat s hrdinou. A Roger Brown, hlavní postava Lovců hlav, je psychopat, jakého v životě hned tak nepotkáte. (Přinejmenším já si alespoň přeji, abych ho nikdy nepotkala.) Když jsem tuto knihu od Jo Nesbøho poprvé otevřela, byla jsem zklamaná, že se nesetkávám se starým známým detektivem Harry Holem. Harry sice má své mouchy, každopádně však jednoznačně patří k „těm dobrým“. To u Rogera Browna je hned jasno, s kým má čtenář tu čest.
Ale kupodivu zpočátku značně odtažitý vztah se v průběhu děje rychle mění. Skoro se to stydím přiznat, ale já osobně dospěla až do fáze, kdy jsem mu nepokrytě fandila, aby se mu přes všechny ty krádeže, vraždy a jiné křivárny podařilo vyváznout se zdravou kůží.
Tento cíl se vzhledem k neustále se vršícímu množství nových a nových zločinů jevil čím dál tím nereálnějším a já tomu psychopatovi pořád držela palce. Nechci prozrazovat, jak to skončilo, ale výborný severský autor dokázal zdárně doplout do zjevně předem vyhlédnutého přístavu.
Může to vyznít lehce zvráceně, ale jako čtenářka tohoto příběhu jsem byla naprosto uspokojena. Jo Nesbø je výborný vypravěč, který dokáže čtenáře skvěle pobavit, nabídnout mu čtivo, o kterém platí, že když se jednou začtete, už se neodtrhnete, dokud nejste na té úplně poslední stránce příběhu. A je nejen zábavný, ale také nezvyklým způsobem reflektuje svět, ve kterém žijeme.
Jeho tvorba, to nejsou žádné šestákové krváky pro duševně nevyspělé publikum. Možná, že Nesbø nám dává hlubší podněty k sebereflexi, než jsme ochotni si sami připustit. Možná, že o stavu naší společnosti vypovídá víc, než si chceme přiznat. A nemá náhodou právě takový být moderní společenský román?

Čítať viac

3
3

Vladimíra Krejčí napísala recenziu

27.04.2016 05:49

Tuto knihu nebudete mít rádi.
Tedy pokud zrovna nejste psychopat, sadista či hodně duševně nevyzrálý jedinec. Nikdo normální si totiž nelibuje v četbě o tom, jak pochybné individum zvané Boblig, zralé na svěrací kazajku a trvalé umístění v detenčním ústavu, nalezne dobré bydlo díky lehce dementní a těžce bigotní hraběnce na Velkých Losinách. Ledva se uchytí svým ďábelským pařátem, hned začne krůček po krůčku rozšiřovat oblast svého „působení“ a pak po dvě desetiletí usilovně mučí a vraždí lidi, především ženy, tyje z bolesti svých obětí a nechutně na ní parazituje. (Taková „práce“ člověka prostě musí bavit, jinak by ji určitě nedělal.)
Úhelným problémem čtenáře této knihy je, že už od prvního písmenka ví, jak to skončí, a není to představa právě příjemná. Ví taky, co ho asi přibližně čeká a přesně to mu kniha i nabízí. Kdo by se snad v závěru těšil na nějaké rozluštění, odpuštění, katarzi, prostě cokoliv, co mu umožní, aby se s touto nechutnou stránkou našich dějin nějak srovnal, má smůlu. V tomto smyslu ho kniha nijak neobohatí.
Václav Kaplický býval svého času známým a oblíbeným autorem, avšak dnes už je jeho dílo, s výjimkou Kladiva na čarodějnice, takřka zapomenuto. I jeho nejslavnějšímu románu se vyčítá kdeco, především konzervativní způsob zpracování, popisnost, schematismus postav, ilustrativnost, klopotně se rozvíjející děj ztrácející na dynamice… Kaplický jako by vzal příběh, krutý a dramatický sám o sobě, a převyprávěl ho lehce odtažitým způsobem. Snad že si to ďábelské zlo, které navzdory uplynulým staletím z tématu nevyprchalo a stále z něj sálá, nechtěl moc připouštět k tělu.
Ale právě takřka až faktografická přesnost románu je jeho největší předností, kterou bychom měli vnímat také v kontextu doby, kdy dílo vzniklo. Kaplického pohled je dobově podmíněn, přesto není záměrně tendenční ani zideologizovaný, zglajchšaltovaný tak, aby byl poplatný někdejším mocipánům.
Dnes už víme o čarodějnických procesech poměrně hodně, ale po odchodu původního německého obyvatelstva z československého pohraničí byly počátkem 60. let v podstatě zapomenuté. Kaplický je tehdy ve spolupráci s historikem Františkem Spurným znovuobjevil, a jak mu síly stačily, snažil se znovunalezený příběh poctivě převyprávět. (Nezapomínejme, že jedině díky knižní předloze mohl později vzniknout slavný film Otakara Vávry.)
Uplynulo víc než pět desítek let a téma honu na čarodějnice stále marně čeká na své nové ikonické zpracování. Přinejmenším do doby, než se objeví, stojí za to Kaplického dílo stále číst.

Čítať viac

3
3

Vladimíra Krejčí napísala recenziu

26.04.2016 07:24

Doporučovat historické detektivky Vlastimila Vondrušky je tak trochu jako nosit dříví do lesa či sovy do Athén. Navzdory nepřejícným kritikům, kteří se nemohou smířit s tím, že Vondruškova nebývalá tvůrčí produkce není nadprodukcí, se jeho knihy čtou a čtenáři se nemohou dočkat nových a nových pokračování, přičemž nikdy nejsou zklamáni. Příběhy středověkého prokurátora Oldřicha z Chlumu rozhodně nejsou žádnou nastavovanou kaší a přinesou vždy to, po čem srdce pravého knihomola touží: Umožní mu těch pár dní (a nocí), po kterých se s novou středověkou kauzou těší, nechat se plně pohltit Vondruškovým vyprávěním. Je to četba zábavná a navzdory škarohlídům si troufám tvrdit, že i poučná a inteligentní. Čas strávený při řešení středověkých zločinů osobně vůbec nepovažuji za ztracený, ale opravdu hodnotně prožitý. Je pro mě vždy svátkem a uznejte: Jaký by byl život bez svátků?! Pokud kritikové namítají, že při dodržení stále stejného schématu autor přece nemůže být dostatečně inovativní, pak nepochopili princip seriálu.
V české literatuře nepříliš zavedený žánr historické detektivky Vondruška pozvedl na nebývalou úroveň. Vzhledem k jeho profesi historika není divu, že dokonale zná dějepisné reálie svých příběhů, ovšem nikdy neupadá do nudné popisnosti, romanopisec v něm vždy vítězí nad vědcem. I díky tomu jsou jeho romány tak bezkonkurenčně čtivé.
Svět Oldřicha z Chlumu je jistě idealizovaný, ale hlavně zábavný a útěšný. Literatura nemusí vždy jen drásat čtenářovo nitro, ale třeba mu také přinést vkusnou zábavu. A tento koncept Vondruškův cyklus o středověkém prokurátorovi a vyšetřovateli, který rozlouskne každou záhadu a jehož služebníci svými nekonečnými patáliemi spolehlivě rozpohybují čtenářovu bránici, naplňuje beze zbytku.

Čítať viac

3
3

Vladimíra Krejčí napísala recenziu

24.04.2016 20:33

Povídky Karla Poláčka patří k rodinnému stříbru české literatury, a to ke stříbru, které s věkem nezešedivělo, ale naopak jakoby zářilo čím dál víc. Poláček, vyškolený potřebami prvorepublikové žurnalistiky, má instinkt na vyhledávání zajímavých témat, baví čtenáře groteskními zápletkami, umí vystavět barvitý příběh, zabydlený svéráznými figurkami a přinášející nečekané rozuzlení. Dokáže se pohybovat v různých jazykových rovinách a rychle je měnit, což spolu s archaickými obraty používá ke zvýšení komického efektu. Škoda, že dílo skvělého autora nezaslouženě hyzdí nálepka školní četby, jež přece jaksi z principu musí být nudná, nezáživná, nemající co říct k dnešku. Přitom kdo se chce inteligentně pobavit, může po Poláčkových povídkách bez obav sáhnout. Zklamán rozhodně nebude.

Čítať viac

3
3

Vladimíra Krejčí napísala recenziu

24.04.2016 16:48

Už jste někdy viděli puberťáka, jak se zaujetím čte knihu o historii?
Ne? Myslíte si, že tato představa je nonsens?!
Ale kdepak, to jste patrně ještě nenarazili na některé z početných děl kontroverzního britského historika a spisovatele Terryho Dearyho a jeho proslulou knižní sérii Děsivé Dějiny.
První titul vyšel už v roce 1999. Autor v knize dal základ úspěšnému konceptu kratších, odlehčených publikací o historii, podle kterých vznikl i kreslený televizní seriál.
Děsivé Dějiny přinášejí především humor v podobě, jakou děti milují. Pohybuje se dosti na hraně, škarohlídové by si mohli stěžovat, že v Děsivých Dějinách je málo vědy, žádná prvoplánová výchova ani zapkšle znějící moudra, zato bezbřehá legrace, hodně krve a drsných historek, zkrátka to, co děti milují v počítačových hrách a televizních seriálech. Doba se mění, a kdo chce dnes mládež zušlechťovat, musí především hovořit jejím jazykem. A to se Terrymu Dearymu daří.
Takže jestli máte doma puberťáka a chcete ho trochu vzdělat, ovšem tak aby si toho nepovšiml, jsou Děsivé Dějiny dobrou volbou.
Ale hlavně nezapomínejte, že tohle není četba pro dospělé, a už vůbec ne pro ty, co nemají smysl pro nadsázku a humor! Proto raději nečtěte, nehodnoťte, nekritizujte… Prostě nebuďte tím starým páprdou, co má moudrost vesmíru v malíčku levé nohy. Svou představu, jak by měl svět vypadat a podle jakých norem se řídit, měli už Strašliví Egypťané, Úžasní Řekové, Prohnilí Římané, Keltští hrdlořezové, Darební Vikingové, Divocí Anglosasové, Zuřiví Aztékové...
A kde je dnes všem konec?!

Čítať viac

3
3

Vladimíra Krejčí napísala recenziu

16.04.2016 14:55

Pozor: Publikace Cestou necestou za tajemstvím Hrubého Jeseníku není průvodce!!!
Tato knižní pozvánka k poznávání kraje, jenž je tajemný a krásný zároveň, se může líbit…
1. milovníkům Hrubého Jeseníku, jesenických hor vůbec nebo těm, kdo je aspoň někdy navštívili, případně by tam v budoucnu rádi zavítali,
2. všem, kdo mají rádi hory a přírodu obecně,
3. těm, kdo se dovolávají starých dobrých časů, ať už se odehrály kdykoliv (Publikace zaznamenává „rodokmen Hrubého Jeseníku“, osídleného už v mladší době kamenné, sahající až do geologické historie Země, kdy se „nad územím dnešních hor vlnilo prastaré moře“.),
4. vyznavačům tajemna, čtenářům a posluchačům pověstí a legend (například o skřítkovi žijícím v hlubinách hory, o kováři Petrovi a jeho čarovném kladivu, zlatém jelenu, čertem poztrácených kamenech, zlotřilém vozkovi, hříšném pastýři Gillovi a jiné),
5. každému, koho zajímá život „obyčejných lidí“ a dokáže obdivovat, co vytvořili,
6. tomu, kdo umí kriticky myslet a ne se všemi zásahy do krajiny souhlasí,
7. divákům, co ujíždějí na romantických filmech, a zaujala je mladičká Romy Schneidrová coby lehce přitroublá rakouská panovnice zvaná Sissi (V knize se dočtou o skutečné císařovně Alžbětě a dozvědí se, kde naleznou její „pamětní kámen“, ležící mimo značené stezky, přesto dostupný „na kole či na běžkách“.),
9. v neposlední řadě posluchačům Českého rozhlasu Olomouc, kteří znají pořady autora této knihy Miroslava Kobzy, zvláště legendární cyklus „rozhlasových pohlednic“ Od Pradědu na Hanou (vysílá ho už od roku 2002 a připravil pro něj přes tisícovku dílů).
Ostatně kniha může zaujmout i ty, kdo spíše než četbě dávají přednost prohlížení obrázků. Na 206 stránkách publikace jich naleznou více než stovku. Kromě fotografií pořízených z větší části autorem při jeho toulkách po stezkách Hrubého Jeseníku je tu spousta unikátních historických snímků, pohlednic, litografií a jiných vyobrazení.
Nechybějí záběry dnes už neexistující „staré rozhledny“ na Pradědu, ponuře vyhlížející věže vybudované „ve stylu hradní hlásky i se zubatým cimbuřím“, za války pojmenované po Adolfu Hitlerovi, která „vydržela v extrémních podmínkách jesenických zim necelých 48 let“ a zhroutila se za bouře v květnu 1959, „na jejím místě zůstala jen hromada kamení“. K raritám patří snímek „Stařičký mocnář pózuje nad uloveným jelenem“, pořízený při některé z loveckých výprav Františka Josefa I.
Císař přebýval ve Františkově chatě, vybudované podnikatelskou dynastií Kleinů. Název dostala po jednom z potomků bratří Kleinů, známých „stavitelů železnic“, kteří na svém panství v dnešní Loučné nad Desnou a Sobotíně vybudovali slavné železářské a strojírenské impérium.
Kobza je zkušený autor i spoluautor knih o přírodních krásách severní a střední Moravy, prozaik, dramatik a rozhlasový redaktor. Má za sebou také zkušenost „píšícího novináře“, redaktora regionálního týdeníku Moravský Sever. To vše zúročil v knize o Hrubém Jeseníku.
Se skutečností, že ji tvořil pro edici Tajemné stezky, se vypořádal po svém. Rozhodně se nepouští do sféry falešné mystiky. Tajemné jsou pro něj jesenické hory jako takové. Líčí je v komplexnosti přírodních krás, spolunažívání obyvatel s drsným krajem, jejich legend, historie i aktivit, tu horám prospěšných, tu kontroverzních.
Jazyk knihy je spíše věcný, faktický, popisný. Přesto dokáže překvapivě poutavým způsobem zprostředkovat dramatické příběhy i drsnou poetiku zdejšího kraje.
Autor se dotýká také ožehavých témat, zvláště výstavby přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé stráně. Z pozice milovníka hor se nerozpakuje říci své, aniž by se ocitl v pozici zahořklého, dogmatického kritika všech změn.
Z každé stránky knihy na čtenáře dýchne poznání, že tento text se nezrodil jen u stolu, v archivech a při rozmluvách s odborníky, ať už historiky, přírodovědci či třeba stavebníky, a samozřejmě s obyvateli hor, ale především na autorových toulkách tímto nádherným krajem. Není to jen kniha psaná perem či na klávesnici počítače, ale především srdcem.
Na závěr jen krátký úryvek:
„Tisíce tváří má krajina nejvyšších moravských hor – Hrubého Jeseníku. Za krásného počasí čaruje dalekými výhledy a hrou miliónů barev. V čase podzimních mlh se vše obleče do šedivého hávu, ze kterého tajemně ční pařáty větví staletých buků, jejichž listí odvály podzimní větry…“
Kdo zná, ten miluje.
Kdo miluje, ten pochopí.

Čítať viac

„Ale v skutočnosti minulosť hodnotíme očami prítomnosti. Dívame sa na ňu cez to, čo vieme teraz, takže ju nevnímame ako ľudia, akými sme boli, ale ako ľudia, akými sme, a to znamená, že ju od základov meníme.“

Holandský dom - Ann Patchett, 2020
Holandský dom
Ann Patchett