Felix Jaeger stál na mostní věži, vysoko nad vnějšími hradbami Praag a díval se severním směrem. Jeho ruce spočívaly na vytesané hlavě jedné z obrovských soch, které daly Bráně Chrličů jméno, jako by hledaly oporu. Z téhle výhodně vyvýšené pozice viděl zřetelně na míle daleko. Jednotvárnost nekonečných plání obklopujících město rušila jen dlouhá hadovitá křivka řeky vinoucí se na západ. V dálce bylo vidět kouř stoupající z hořících vesnic. Válka se blížila a k městu dojde ještě dnes. Zachvěl se a, ačkoliv ještě nebyla zima, přitáhl si odraný červený plášť těsněji ke svému vytáhlému nahrbenému tělu. Po pravdě řečeno, bylo nezvykle horko. Těch posledních několik podzimních dní tady v Kislevu bylo teplejších, než většina letních dní doma v Říši. Poprvé v životě se modlil za příchod sněhu. Zima zde byla vražedná - neúnavný spojenec, který hromadně zabíjel nepřátele Kislevu - alespoň to tvrdili místní. Pán Zima byl jejich největším vojevůdcem. Vojevůdcem, který vydal za legii ozbrojených mužů. Přemítal, jestli se dožije příchodu zimy. Může se ukázat, že proti válečníkům Chaosu a jejich černé magii je i pán Zima bezmocný. Válečníci z blížícího se vojska tam venku nebyli obyčejní smrtelníci, ale přívrženci Chaosu, kteří přitáhli ze Severních Pustin. Plést se do cesty vojskům Temných sil byla ze všech pošetilostí, které jako zapisovatel dobrodružství Gotreka Gurnissona udělal, ta největší. Felix se sotva zotavil ze zranění utrpěných v bitvě se drakem Skjalandirem a armádami orků, kteří se pokoušeli uchvátit drakův poklad. Léčil ho kouzelník Max Schreiber a léčil ho dobře, ale Felix si stále ještě nebyl jist, že je tak silný, jako předtím. Doufal, že až přijdou válečníci Chaosu, bude s to ohánět se mečem stejně obratně, jako obvykle. Bude to potřebovat. Když to nedokáže, zemře. Pravděpodobně zemře tak jako tak. Jezdci v černých brněních a jejich krutí stoupenci nebyli známí svým soucitem. Byli to sveřepí divoši a žili jen proto, aby zabíjeli a dobývali ve jménu démonických sil, které uctívali. Ani masivní zdi Praag je dlouho venku neudrží. A kde selžou tito příšerní válečníci, černá magie jejich spojenců, černokněžníků, nepochybně uspěje. Jak tam stál na chladných hradbách opevněného města na míle od domova, už po kolikáté uvažoval, co tu vlastně pohledává. Právě teď by mohl být v Altdorfu, sedět si pěkně v teplé kanceláři rodinné firmy, smlouvat s obchodníky s vlnou a počítat zlato. Místo toho se připravoval na největší vpád, jaký svět zažil za posledních dvě stě let, od doby, kdy Magnus Pobožný zahnal zpátky legie zatracenců a znovu sjednotil Říši. Jako obvykle nebylo možné poznat, co si trolobijce myslí. Trpaslík měl ještě neurvalejší a mrzutější výraz než obvykle. Byl malý - hřeben červených vlasů, který mu trčel z holé a potetované lebky sahal Felixovi sotva po prsa - ale široký byl za dva. V jedné ruce držel sekeru, kterou by Felix stěží uzvedl oběma rukama. A to byl Felix silák. Trolobijce potřásl hlavou a zlatý řetěz, který měl zavěšený mezi ušním boltcem a nosní přepážkou, zazvonil. Mimovolně si zamnul pásku zakrývající jeho prázdný oční důlek a plivl přes zeď. "Jestli tu nebudou za soumraku, človíčku, tak byl můj otec ork," prohlásil. "Myslíš, že to stihnou? Zvědové říkají, že cestou vypalují vesnice. Taková horda se přece nemůže pohybovat moc rychle." Felix měl lepší představu o velikosti hordy, než většina mužů v Kislevu. Přelétali nad ní se vzducholodí Duch Grugniho , když se s Gotrekem a ostatními trpaslíky vraceli ze ztraceného města Karag Dum. Vzpomínal si na to, jako by k tomu došlo v minulém životě, a přitom tomu není ani měsíc. Felix užasle potřásl hlavou nad tím, jak moc se jeho život za ten měsíc změnil. Určitě nejvíc od chvíle, kdy se přísahou zavázal následovat trolobijce a zvěčnit jeho osud v eposu. Za tu dobu letěl vzducholodí, navštívil pohřbené město trpaslíků ve zničených pustinách Chaosu, bojoval s démony a draky, s orky a bestiemi. Zamiloval se do kislevské šlechtičny Ulriky Magdovny a navázal s ní nešťastný vztah. Málem podlehl utrženým zraněním. Vykonal pouť ke dvoru hrozivé Ledové královny, carevny Katariny a přinesl jí zprávu o blížícím se nepřátelském vojsku, a nakonec s Gotrekem a ostatními došel až sem, aby pomáhal městu vzdorovat nepřátelskému vpádu. Zdálo se, že měl sotva čas popadnout dech a už se ocitl uprostřed šílené války s houfujícími se silami Temnoty. Znovu začal uvažovat, proč je vlastně tady. Za prvé je stále vázán přísahou, kterou dal Gotrekovi. A také je tu Ulrika. Čeká, jestli se jejímu otci a jeho mužům podaří dostat do Praag dřív než hordám Chaosu. Felix věděl, že bude zklamaná. Odhrnul si z očí pramen světlých vlasů a rukou si je zaclonil proti slunci. Zdálo se mu, že v dálce rozeznává zlověstné záblesky žlutého a červeného světla. Čáry, pomyslel si. Uctívači démonů užívají zakázanou magii. Znovu se zachvěl a pomyslel si, že by mu možná bylo lépe v učtárně doma v Altdorfu. Přesto tomu nedokázal tak docela uvěřit. Věděl, že si na dobrodružný život zvykl. Vždyť život v hlavním městě se mu zdál nesnesitelně jednotvárný už předtím, než se vydal na cesty s Gotrekem. Věděl, že bez ohledu na to, jak často si myslel, že troška jednotvárnosti by mu vůbec neuškodila, už nikdy nemůže být tím, čím byl kdysi. Byl vyvržencem, protože na univerzitě zabil v souboji jiného studenta. A on i Gotrek byli hledaní v souvislosti s občanskými nepokoji kolem daně z oken. "Myslíš si, človíčku, že Kislevané jsou jediní, kdo má zvědy?" zeptal se Gotrek. "Válečníci Chaosu mají určitě také předvoj. Ani oni nejsou takoví blázni, aby jeli bez zvědů. Budou tu co nevidět." Felix nerad diskutoval o tom, čeho všeho jsou stoupenci Temných sil schopni. Jemu se zdálo dost šílené už to, že někdo chce dobrovolně uctívat démony. Kdo ví, čeho dalšího jsou schopni? Na druhou stranu, když došlo na válku, bylo jedno, jak jsou šílení. Vraždili stejně jako každé jiné vojsko. V tomhle měl trolobijce nejspíš pravdu. Řekl mu to. Gotrek si přejel jazykem zčernalé zuby. "Na pochody s vojskem je už dost pozdní roční doba," řekl. "Velitelé si musejí být jisti, že Praag přemohou dřív, než přijde zima. A nebo je jim to jedno." "Díky," odsekl mrzutě Felix. "Vždycky je dobré dívat se na věci z té lepší stránky, že ano?" Gotrek naklonil hlavu ke straně a plivl přes zeď: "Určitě mají něco za lubem." "Možná mají kouzla. Možná, že věštci z města měli pravdu. Možná, že letos zima nepřijde. Je opravdu nezvyklé teplo." Vyhrkl ta slova rychle a ne tak klidně, jak by si byl přál. Věděl, že napůl doufá, že mu Gotrek bude oponovat. Trpaslík měl koneckonců víc zkušeností, než on. Gotrek se ušklíbl a vycenil přitom zčernalé pahýly - zbytky zubů: "Kdože to bere z té lepší stránky, človíčku?" Padlo mezi ně zasmušilé ticho. Felix přelétl očima obzor. K obloze stále stoupal pracha dým. Přísahal by, že z dálky slyší troubení rohů, řinčení zbraní a výkřiky umírajících mužů. Je to jen tvá vlastní představivost, napomínal se. Dole pod nimi se lidé lopotili s mohutné kůly, které zatloukali do jámy - jedné z mnohých, které teď lemovala hradby. Další zpevňovali hradby města opěrnými pilíři. Gotrek se jich nahlídal víc než dost. Za normálních okolností by Felixovi bylo zatěžko uvěřit, že takové masivní zdi ještě potřebují rozšířit. Hradby Praag byly desetkrát vyšší než dospělý muž a tak široké, že se po nich nahoře dalo jezdit s vozem. Každých sto metrů trčela ze zdi bašta hemžící se obléhacími stroji. Ve vzduchu byl cítit štiplavý pach chemikálií šířící se z některých bašt. Pomyslel si, že tam jsou věci skoro stejně nebezpečné pro toho, kdo je užívá, jako pro nepřítele, ale Kislevané byli tak zoufalí, že zdejší cech alchymistů je od chvíle, kdy dorazily zvěsti o blížícím se vpádu, vyráběl ve dne v noci. Plnili jimi nádoby, které pak vystřelí z obléhacích strojů. Musí se uznat, že obyvatelé Praag a jejich vévoda vzali zprávy vážně, pomyslel si Felix. Udělali všechno, co bylo v jejich silách, aby posílili opevnění města, o němž si mnozí mysleli, že je nedobytné. Tyto mohutné vnější hradby byly jen první obranná linie. Za nimi byla další zeď, vyšší a ještě působivější a nad ní, na mohutné špičaté skále, se tyčila obrovská citadela, která byla zároveň vevodovým palácem. Felix se ohlédl. Z citadely šla hrůza a ze všeho nejvíc přispívala k pověsti, že v Praag straší. Zdi měla stejně tlusté, jako kterákoliv říšská pevnost, ale bylo do nich vytesáno mnoho podivných postav. Z kamene vystupovaly šklebící se hlavy. Gigantické sochy s výrazem trýzně v obličejích podpíraly zdivo. Vrcholek věže tvořily obrovité dračí hlavy. Bylo to dílo šíleného sochaře. Jaký mozek asi vymyslel a vystavěl něco takového, uvažoval Felix. Bíle natřené zdi a červené střechy zbytku města byly po citadele jistou úlevou. Ale i ty se Felixovi zdály podivné a zlověstné. Střechy byly vyšší a strmější, bezpochyby proto, aby po nich lépe sklouzával sníh Pána zimy. Věže chrámu byly zakončeny minarety a cibulovitými báněmi. Taková architektura v Říši k vidění nebyla. Vzhled města stejně jako hluboké hrdelní hlasy vojáků kolem Felixovi připomínaly, že je daleko od domova. Připadal si tu jako cizinec. Zvláštnost města nutila jeho mysl uvěřit pověstem, které tvrdily, že je prokleté. Povídalo se, že tu straší od doby, kdy bylo město vypleněno silami Chaosu, že se tu dějí všelijaké příšerné věci. Říkalo se, že za některých nocí, kdy je Morrslieb v úplňku, chodí ulicemi duchové a mrtví, a že stavební kameny domů občas obživnou. Z kamene se pak vynoří nová socha. Na místě, kde předtím nic nebylo, se najednou objeví chrlič. Za normálních okolností by tomu Felix jen stěží uvěřil, ale něco ve zdejší atmosféře mu říkalo, že na těchto pověstech je něco pravdy. Spěšně se od města odvrátil. Na polích rozkládajících se na veliké planině kolem města stále ještě pracovali rolníci. Postupovali za svými zvířaty směrem k městu a sklízeli úrodu z dlouhých pásů obdělané půdy. Vzduch tam dole se chvěl horečnatou pílí lidí, kteří se snažili, aby měli rychle pod střechou poslední hubené drobty letošní úrody. Oháněli se jako o život. O který jim také asi šlo, pomyslel si Felix. Pokud dojde k obléhání - ne, až dojde obléhání - bude vzácný každý drobek. A Kislevané tohle věděli. Na hranicích mezi zemí lidí a územím obývaným silami Temnoty trávili celé své životy. Felix uvažoval, jestli by rolníci z Říše dokázali takhle klidně pokračovat v práci. Pochyboval o tom. Pravděpodobně by už dávno byli pryč, nechali by pole polem a úroda ať shnije. Části říše byly od války s Chaosem daleko a Kislev stál jako pevnost mezi nejbližšími osadami a věčným nepřítelem. V Říši se našli i tací, kteří o existenci válečníků Chaosu pochybovali. Takový luxus si tady nikdo dovolit nemohl. Další pohled jej příliš neuklidnil. Podél cest už byly připraveny obrovské kotle na vařící olej. Z věží podél zdí trčely gigantické katapulty. Felix pochyboval, že by jakékoliv vojsko sestavené Říší dokázalo město dobýt, ale blížící se hordy měly k vojsku obyčejných smrtelníků hodně daleko. Věděl, že se to v ní hemží netvory, bestiemi a černokněžníky, stejně jako šílenými válečníky nadanými Temnými silami. Ať jela vojska Chaosu kamkoliv, vždycky měla na pomoc černou magii, mor a hnilobnou zkázu. A co hůř, Felix věděl, že i v samotném městě má nepřítel nejspíš mocné spojence. Uctívačů Chaosu bylo mnoho a ne všichni byli mutanti, ne všichni nosili zdobené černé brnění. Někteří z nich mají možná v plánu jedné temné noci otevřít bránu. Jeden z těch vznešených velitelů chce možná otrávit své muže a vlákat je do pasti. Ze zkušenosti věděl, že takové věci se dějí často. Raději tu pochmurnou myšlenku zapudil. Teď není vhodná doba na podobné úvahy. Pohlédl na svou ruku a překvapilo ho, že se nechvěje. Od chvíle, kdy se s trolobijcem vydal na cesty, hodně se změnil. Bývaly doby, kdy by se mu při pouhém pomyšlení na to, co tam venku plenilo městečka, zauzlila střeva. Nyní byl s to tady stát a klidně se o tom bavit s trpaslíkem. Možná, že to nejsou uctívači Chaosu, kdo je pomatený. Možná, že to jsem já. Bystrým okem postřehl na obzoru jakýsi rozruch. Oblaka prachu, pomyslel si. Rychle se blížící jezdci. Pohlédl nahoru na strážní věž nad branou. Byli tam muži, kteří měli jestřábí zrak a dalekohledy. Jeden z nich pozvedl k ústům roh a dlouze zatroubil. Z ostatních věží mu odpověděla ozvěna. Jakmile se ozvalo zatroubení, rozezněly se v hloubi města zvony. Muži, kteří pracovali dole, si klidně posbírali nářadí a vydali se k městu. Rolníci venku v polích naskládali do košů poslední tuříny a odebrali se s nimi k branám. Lidé, ženoucí k městu dobytek, znatelně zrychlili. Zdola Felix slyšel rachot brnění, jak se ozbrojenci hnali na hradby...