Hned po jejich odjezdu se Vilémovi vrátilo jeho rozhořčení a napsal Vokovi na Bechyni, že by se tam rád sešel s ním i s Evou. Sotva se pozdravili, pustil se zostra do Evy: „Víš, do jak nepříjemné situace jsi mě dostala? Proč jsi nic neřekla?!“ Eva si nechtěla dát nic líbit. „Nejsi můj zpovědník!“ Vilém chodil rozčileně ode dveří k oknu. „Co je to za nerozvážnost, sňatek s italským šlechticem, o kterém se navíc nic neví! Co je to za nápad, brát si cizince?!“ „A proč ne cizince?!“ vzepřela se opět Eva. „To je ta česká provinčnost! Copak obě vaše ženy nebyly cizinky?“ „Byly to ženy z významných knížecích rodů! Kromě toho jsou tu Italové neoblíbení. Já opravdu nechápu důvody, jaké by tě mohly vést k takovému sňatku.“ „Protože tady šlo vždycky jen o sňatky z rozumu!“ bránila se Eva. „Snad nechceš říct, že ho miluješ?“ zeptal se Vilém posměšně. Spíš jen vzdor přiměl Evu, aby řekla: „O tom nepochybuj!“