První globální finanční a ekonomická krize tohoto století, která začala jako lokální krize hypotečním trhu Spojených státu v roce 2007 a která následným přelitím do dalších sektoru ekonomiky a do dalších zemí získala svůj systémový a celosvětový charakter, se stala námětem rozsáhlých diskusí a analýz ekonomu z akademické sféry i z praxe, národohospodářů i představitelů finančních institucí a podnikové nefinanční sféry, tvůrců hospodářských politik i příjemců jejich rozhodnutí. Byly zevrubně rozebírány dlouhodobé příčiny krize i krátkodobé faktory, které působily pouze jako její roznětka. Proběhl střet o to, zda a do jaké míry má stát zasahovat, aby zmenšil následky krize. Nakonec se státy rozhodly pro masivní měnovou i fiskální stimulaci svých ekonomik s cílem zmírnit průběh a projevy krize. Došlo k nebývalé podpore soukromých ekonomických subjektu – bank a dalších finančních institucí i nefinančních podniku – ze strany státu, přišla dlouho nevídaná vlna znárodňování finančních i nefinančních firem. Vše za cenu enormního pumpování peněz do ekonomiky centrálními bankami i masivního zadlužování veřejných rozpočtu, přičemž rozhodujícím držitelem rostoucích státních dluhu není nikdo jiný než soukromý, především finanční sektor, ve jménu jehož podpory, oddlužení, sanace a zmírňování následku jeho chybných rozhodnutí jsou státní dluhy generovány.
Aby řešení ztrátových obchodu a investic soukromých – zejména finančních – subjektu a jimi naakumulovaných soukromých dluhu prostřednictvím vysokých výdajů veřejných rozpočtů a zadlužování státu bylo alespoň do určité míry politicky průchodné, volají vlády po přísnější regulaci finančních trhu a institucí na nich působících, po doplnění regulace na úrovni národních státu regulací v globálním měřítku, po nové architektuře finančních trhu. Cílem je snížení rizika vzniku podobné krize v budoucnosti. Návrhy nových regulačních opatření jsou mnohdy ambiciózní, avšak jejich praktická realizace se ukazuje jako obtížná, zdlouhavá, narážející na mnoho překážek. Proč však ze strany některých zájmových skupin existuje tak tuhý odpor k zavádění nové regulace finančních trhu? Proč jsou nová regulační opatření přinejmenším prozatím přijímána ve změkčené, kompromisní podobě oproti původním návrhům? Proč národní státy ještě před uvedením nové regulace v život tak ochotně nalily biliony dolaru a biliony eur do krachujících bank a dalších finančních institucí? Proč se právě v době krize tak intenzivně rozhořel spor o budoucnost jednoho z pilířů evropské integrace – jednotné měny euro? Proč tak málo ekonomu bylo schopno před několika lety rozpoznat, že ekonomice USA, respektive globální ekonomice hrozí krize velkých rozměrů? Proč jejich varování byla ulehčována, proč je tak málo lidí bylo ochotno vyslyšet? Budeme vůbec schopni spolehlivě předpovědět, kdy se krize blíží ke svému konci, když jsme byli tak slepí a hluší při předpovídaní jejího vzniku? A jaká je vlastně podstata institucionálního rámce globalizované ekonomiky, v níž současná krize vypukla? Je tento rámec nastaven v souladu se zájmy jednotlivých národních státu, anebo se zájmy pouze některých silných zájmových skupin? K odpovědím na tyto otázky se čtenáře bude snažit dovést předkládaná monografie. Je výstupem projektu „Hodnocení postavení České republiky a její schopnosti rozpoznávat a prosazovat vlastní zájmy v evropské a světové ekonomice“ řešeného cleny autorského kolektivu v rámci Národního programu výzkumu II (program Sociálně-ekonomický rozvoj české společnosti, tematická oblast Zájmy českého státu a společnosti v procesech evropské integrace), jehož zadavatelem je Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Hledání odpovědí na výše uvedené otázky není jednoduché a přímočaré, protože příčiny, projevy a způsoby řešení krize jsou výslednicí střetu zájmu mnoha zájmových skupin, které své pohledy a přístupy často v nejrůznějším balení vydávají za zájmy národní. To pak znesnadňuje odhalení skutečných příčin krize a nastavení účinných politik k jejímu řešení a prevenci.
K jakým odpovědím došli autoři této publikace, napovídají názvy jednotlivých kapitol: „Zajetí státu finančními zájmovými skupinami jako hlavní příčina ekonomické krize“, „Mechanismus selhání finančního sektoru a jeho důsledky“, „Střet o členství v eurozóně v době ekonomické krize: přesvědčivější argumenty zastánců eura“, „Larosièrova zpráva: představa Evropské unie o nové architektuře finančních trhu“, „Rizika vývoje světové ekonomiky po odeznění akutní fáze finanční a ekonomické krize“. Silná pozice finančního sektoru v globalizované ekonomice znesnadňuje přijímání nového regulatorního rámce finančních trhů. Po masivních státních intervencích, které odvrátily kolaps světového finančního systému, se banky a další finanční instituce snaží svou činnost vrátit do starých kolejí a investovat a obchodovat tak, jak byly zvyklé. Jakou má však takové počínání perspektivu? A kdo zaplatí rozsáhlé státní dluhy, které zbyly po masivních státních zásazích? Na čí úkor bude veřejné zadlužení řešeno? Čí zájem se prosadí? Rok 2010 následující.
