Autor se zabývá problematikou postavení klasické hudby v uplynulých sto letech, konstatuje rapidní úpadek zájmu o tuto hudbu a hledá příčiny, které k popisované situaci vedou nebo vedly. K problematice se nevyjadřuje jako sváteční návštěvník koncertních síní, ale jako vzdělaný a zkušený skladatel, pedagog, rozhlasový pracovník, dramaturg a všestranně erudovaný muzikant. Otomar Kvěch je velmi dobře informován o všech současných hudebních směrech a technikách a zřetelně rozeznává skutečné hudební hodnoty od nejrůznějších imitací, bezobsažných mystifikací a pochybných hudebních výtvorů. Na ty se nebojácně zaměřuje, nikoho nešetří, jeho tvrzení jsou ale přitom odborná, obhajují a vysvětlují určité hodnoty.

Polemizuje s těmi, kteří si osobují právo vydávat o hudebním umění soudy, a přitom bývají mnohdy v situaci, že ani „nevědí, co nevědí“. S jeho postoji není nutno bezvýhradně souhlasit, jedná se o sdělení autora, o vyjádření toho, čemu věří, co a proč dělá. Klíčem k této knize je konstatování v závěru díla: Někomu se může zdát, že tento spis útočí na kdekoho. Není to jeho úmyslem. Cílem je obrana hodnotových kritérií a výše kvalitativní laťky, která byla nastolena těmi nejgeniálnějšími tvůrci, obrana toho nejlepšího, co bylo vytvořeno – obrana hudby. Jde také o obranu před mnohými ne úplně ideálně vzdělanými a ne ideálně poučenými – a taky ne průkazně talentovanými – jedinci v oboru hudby, kteří však mají možnost ovlivňovat její chod.