Kolektivní monografie Film a dějiny 7 zkoumá vztah propagandy a filmu/televize (1918–1989). Po úvodním oddílu zaměřeném na dějiny (a samotný pojem) propagandy následují případové kapitoly, které se programově vyhýbají notoricky známým tématům, příkladům sovětské a nacistické filmové propagandy, nebo se je pokoušejí nahlížet z jiné perspektivy: Distribuce a recepce sovětské klasiky/propagandy (Ejzenštejnových filmů, zvláště Křižníku Potěmkin /1925/) v prvorepublikovém Československu. „Henleinovské“, ale i „baťovské“ pokusy o vlastní filmovou produkci. Mohl dokumentární film o německých a českých dějinách, který si objednal Joseph Goebbels, nebýt politickou propagandou? Co tedy v roce 1940 (ne)natočil (později) slavný režisér Curt Oertel? Jakou „novou zbraň“ dostali slovenští povstalci v roce 1944 ze Sovětského svazu? A proč si pro ni chodili do kina? Co si lze nejspíše představit, když se řekne protektorát a propaganda? A jak toto spojení souvisí se sv. Václavem?

Svůj oddíl tu mají „příklady z hraného filmu poválečného a normalizačního“. Zvláštní pozornost je také věnována filmovým reprezentacím rozděleného světa po vypuknutí studené války, srovnání ideologicko-propagandistických postupů obou nepřátelských táborů. Poslední oddíl cílí na téma „televize a propaganda“. Jedna z kapitol kupříkladu upozorňuje na (dnes už poněkud zasutý a badateli zatím prakticky opomíjený) „největší propagandistický počin ČST v oblasti televizní publicistiky“ 80. let, jímž byl dokumentární seriál Kronika našeho života, v oblasti dramatické tvorby srovnatelný se stále (naopak) známými 30 případy majora Zemana, natočenými o 10 let dříve.