Dílo Ladislava Klímy má v dějinách české literatury a filozofie zvláštní význam, a to už jen tím, že spadá stejnou měrou do obou oblastí. Tvůrců, kteří se intenzivně věnovali jak filozofické, tak beletristické činnosti a u nichž jsou obě spojeny v jedinou konzistentní výpověď, nemá česká kultura mnoho. Ovšem i v rámci jednotlivých oborů působilo Klímovo dílo v době svého vzniku cizorodě. Radikálními myšlenkovými postoji i metafyzickou spekulací se Klíma vymykal povaze soudobé české filozofie, jež bývá většinou zjednodušeně charakterizována pozitivistickou střízlivostí, orientací psychologickou a sociologickou a odtažitým vztahem k metafyzice. Pro experimentální charakter jeho imaginativních textů jej někteří kritici a interpreti označovali za předchůdce celé řady moderních uměleckých směrů, jiní se o něm vyjadřovali jako o "chorobném zjevu". Kniha sleduje, jakými způsoby se česká kultura vypořádávala s jedním ze svých nejradikálnějších kritiků, po jakých cestách do ní jeho dílo vstupovalo a za jakých okolností z ní bylo vylučováno.
Recepce Klímova díla může být inspirací pro nové promýšlení jeho odkazu, zároveň na ni lze pohlížet jako na specifický dokument o charakteru českých intelektuálních dějin dvacátého století.
