Elegie

Básně z konce Verlainova života

Paul Verlaine byl jako člověk jedno velké, zraňované, trpící a bezmocné srdce. Díval se na vše nikoli očima a rozumem, ale právě prizmatem srdce, jež se muselo utíkat ke snu. O „pádech srdce“ říká sám básník, že, „byly jedinými prvky té bouře, kterou byl jeho život“. Tyto životní bouře se ovšem transformovaly v neuvěřitelně podobu básnickou, která neměla zdánlivě nic společného se životem tuláckého bohéma, který své zmatky utápěl v alkoholu. Nelze říci, že by Verlaine netoužil po klidném životě. Několikrát se o to pokoušel. Vždy ale naprosto bezúspěšně, po krátkých intermezzech pokorných návratů, pokání, odhodlání a rozběhů vzdát toto chabé úsilí o spořádaný život. Také na konci života, ve svých padesáti letech, hledá sny a útěchu v alkoholu, který ho sráží níž a níž, až se octne doslova na chodníku, kde se ho ujmou dvě ženy, jejichž existence je s chodníkem spjata. Ač je kněžkami chodníků spíše využíván, Verlaine se zamiluje do jedné z nich a vytvoří básnickou sbírku Elegie. Ale i básně z konce Verlainova života ve vynikajícím překladu Gustava Francla všem milovníkům Verlainovy tvorby naznačuje, že je psal básník, jehož sen musel ustoupit před tvrdou realitou marného, tragicky končícího života.