Sladká Francie přinese obdivovatelům ovoce výlučně jako celek, a proto není moudré omezovat její krásy na pozlátko předváděné v Paříži. Svérázné kouty této různorodé země uhranuly i vyznavači pitoreskna Henrymu Jamesovi, a tak se jimi jako nejslavnější americký reprezentant zjemnělé tradice konce devatenáctého století kochá s týmž zaujetím, jaké ve svých románech věnoval třeba ladným liniím kávového šálku.
Mladík z dobré newyorské rodiny, pro nějž byla francouzština vstupenkou do Starého světa, přitom prokáže sympatie k joie de vivre francouzského Jihu, elegantní styl a bystrozrak znalce umění. Ale ať už se toulavý spisovatel zabývá nabubřelostí některých zámků na Loiře, rozebírá rekonstrukci středověké pevnosti v Carcassonne či linie nejznámějších katedrál, ať obhlíží antické památky v Provenci nebo jen na pláži v Normandii glosuje rovnostářské poměry třetí francouzské republiky, vysvítá zpod tohoto něžného pošklebování cosi vážného, co předčí i zápisky jeho předchůdce Stendhala. James si cení neopakovatelného kouzla, jímž hostitelská země dýchá a jež je třeba uchovat, protože na něj poutník jinde na světě nenarazí. S odstupem jednoho a čtvrt století vypovídají autorovy črty mimo jiné o pravém smyslu moderního „bytí na cestě“, které se pod tlakem rychlosti a banalit změnilo v uniformní turistickou zábavu pro masy.