Kniha se zabývá doposud jen okrajově zpracovaným tématem (zejména občanskoprávní) odpovědnosti za újmu na zdraví a životě vzniklou v důsledku provádění nových lékařských metod. Platné české právo tuto problematiku upravuje pouze v rámci institutu ověřování dosud nezavedené metody, který je však pro svoji vysoce formální povahu v praxi uplatňován jen zřídka. Mnohé postupy, jež lze fakticky považovat za nové metody, jsou naproti tomu prováděny pouze na základě souhlasu místní etické komise. Zcela najisto přitom není postavena právní odpovědnost ani v případě formalizovaného ověřování.
Na základě případových studií je v knize analyzován odpovědnostní rámec tří možných situací:
ověřování nezavedené metody formalizovaným postupem podle zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, provedení nové metody mimo formální ověřování, kdy tato metoda má povahu neodkladné péče, která je pro pacienta jedinou racionální nadějí na zachování či zlepšení zdravotního stavu, a provedení nové metody mimo formální ověřování v ostatních případech.
S ohledem na nevyjasněnost předmětných otázek v platném právu i teorii autor téma zasazuje i do širšího kontextu právně politických úvah. Ptá se, jak nejlépe by mohl přístup k odpovědnosti za provádění nových lékařských metod naplňovat smysl a účel deliktní odpovědnosti, jak by mohl reflektovat potřebu zachování a rozvoje důvěry pacientů v poskytovatele zdravotních služeb a ve vědu a jaká by měla být role judikatury při stanovování odpovědnostního režimu ve vztahu k (ne)činnosti zákonodárce. Na základě nastíněných úvah je pak navržen odpovědnostní rámec pro jednotlivé výše naznačené situace.
