Kniha prezentuje hlavní rysy vývoje francouzského sociologického myšlení od poloviny 20. století do současnosti. V této souvislosti sleduje přechod od průmyslové společnosti ke společnosti postindustriální, od společnosti národní ke globální a od modernity k postmodernitě. Tyto proměny sleduje nejen v teoretické rovině, ale také v jednotlivých oblastech společenského dění a v rovině každodenního života. Sleduje přitom nejen to, jak se mění samotná sociální realita, ale prezentuje také zásadní spory a diskuse, které se v souvislosti s tím ve francouzské sociologii odehrály a odehrávají.
Právě francouzská sociologie má pro takový rozbor ty nejvhodnější parametry. Jako jediná národní sociologie totiž disponuje právě již od poloviny 20. století nástrojem pro zachycení proměn sociální struktury. Má podobu „socioprofesních kategorií“ a umožňuje sledovat trendy vývoje profesní struktury a v souvislosti s tím dráhy sociální mobility. V tomto rámci jsou vyloženy proměny ve světě práce a zaměstnání, kdy se Francie proměnila ze země drobných podnikatelů a živnostníků v typickou zaměstnaneckou společnost. Součástí tohoto rozboru jsou důsledky masového vstupu žen na trh práce, zavádění nových typů pracovních kontraktů, zásadní proměny vzdělanostní a kvalifikační úrovně populace ale také nové formy pracovních konfliktů a návrat masové nezaměstnanosti. V této části je prezentována diskuse o perspektivách společnosti zaměstnání.
Navazuje rozbor proměn fungování formálních organizací, a to jak v soukromé, tak ve veřejné sféře. Je rozebrán jednak vývoj sociologie organizace, jednak problematika managementu. V této souvislosti jsou představeny hlavní body diskusí o inovacích v oblasti způsobů řízení soukromých firem i veřejných institucí, ale také polemiky týkající se dopadů těchto nových forem managementu na zaměstnance a výsledků snah aplikovat je při řízení institucí veřejné sféry.
Následuje rozbor proměn v oblasti školství, kterému francouzská sociologie věnuje již tradičně velkou pozornost, neboť republikánská škola byla a je považována za jeden z hlavních pilířů integrity společnosti. Nástroj v podobě socioprofesních kategorií umožňuje sledovat vztahy mezi růstem vzdělanosti populace, proměnami sociální struktury a dynamikou sociální mobility. Právě v souvislosti se zmasověním vzdělávání je ve francouzské sociologii již od 60. let vedena celá řada zásadních sporů a diskusí, které kniha podrobně rozebírá.
Sociologie rodiny, která se rovněž ve Francii rozvíjí především od 60. let minulého století, reaguje na výrazné proměny jak ve vztazích mezi manžely a partnery, tak ve vztazích mezi rodiči a dětmi. Právě od konce 60. let procházejí tyto vztahy prudkými změnami, přičemž jsme svědky neustávajících diskusí a odlišných pokusů o interpretaci tohoto vývoje. Střetávají se důkazy o narůstající křehkosti moderní rodiny s důkazy o přetrvávání významu této instituce napříč generacemi. Argumenty o zeslabování vztahů manželských jsou konfrontovány s argumenty o posilování vztahů příbuzenských v rámci mezigenerační solidarity.
Vývoj sociologie města, jehož rozborem tato část práce končí, v sobě v syntetickém pohledu zrcadlí všechny prvky analyzované v předchozích částech. Přechod Francie od venkovské k městské kultuře se výrazně urychlil právě počátkem druhé poloviny 20. století. To zásadně poznamenalo jak podobu sociální struktury, tak dynamiku sociální mobility. Podobně pronikavě se změnil charakter trhu práce, vznik zaměstnanecké společnosti je jen druhou tváří přesunu obyvatel z venkova do měst. Byla to v prvé řadě městská populace, kdo prošel procesem zmasovění vzdělání. Rodinné a příbuzenské vztahy jsou rovněž nejhlouběji modifikovány v prostředí městské kultury. Přesun obyvatel do měst úzce souvisí s přechodem k postindustriální společnosti, koresponduje s nástupem globální společnosti a patří k základním předpokladům formování postmoderního myšlení. Diskuse, které probíhají v této oblasti, se týkají problematiky sociální segregace a tzv. sociálně citlivých čtvrtí, vyjadřují se ke zdrojům násilí v městském prostředí, ale mapují také rezidenční přesuny různých kategorií obyvatel. Především v souvislosti se studiem metropolí si všímají nerovností mezi městem a venkovem, mezi různými typy měst a mezi různými částmi především velkých měst.
Ve dvou závěrečných částech knihy je těchto dílčích analýz využito pro formulování odpovědí na otázky naznačené úvodem. Je ukázáno, jakými způsoby řeší francouzská sociologie napětí mezi tradičním důrazem na sociální integraci a aktuálními trendy posilujícími riziko sociální exkluze. Je rovněž ukázáno, jakým způsobem se přistupuje k otázce sociální regulace v prostředí postupující individualizace. Je zřejmé, že uspokojivost odpovědí na tyto otázky má zásadní dopad nejen na další vývoj francouzské i naší sociologie, ale rovněž zásadním způsobem ovlivňuje také perspektivy sociologie jako uznávané vědní disciplíny obecně.
