Monografie pojednává o vývoji, postavení a aplikaci principu „znečišťovatel platí“ v právu životního prostředí a v souvisejících právních oblastech - energetika, doprava, hornictví, zemědělství.
Princip „znečišťovatel platí“ představuje na evropské úrovni, resp. v rámci členských států OECD již poměrně dlouho uznávaný a prakticky uplatňovaný ekonomicko-právní princip vedoucí k internalizaci nákladů na ochranu životního prostředí. Popisovaný princip představuje jeden ze základních principů práva životního prostředí, na němž je podle čl. 191 odst. 2 Smlouvy o fungování EU založena politika EU v oblasti ochrany životního prostředí.
Publikace popisuje vývoj tohoto principu a jeho rozšíření v členských státech OECD a následně v právu EU. Princip je analyzován z hlediska jeho aplikace v rámci mezinárodního práva, práva EU a vnitrostátního práva ČR, je zmíněno jeho provedení v právní úpravě USA. Monografie přibližuje jednotlivé nástroje provádějící princip „znečišťovatel platí“, mezi které se řadí zejména ekonomické nástroje - různé platby za znečišťování životního prostředí - a odpovědnostní nástroje - odpovědnost za škody na životním prostředí, resp. ekologickou újmu. Z hlediska ekonomických nástrojů se text zaměřuje zejména na poplatky za znečištění životního prostředí, ekologické daně a obchodovatelná povolení a kredity. Zatímco ekonomické nástroje postupují ex ante a naplňují tak zejména motivační (preventivní) funkci, odpovědností nástroje zaujímají k aplikaci principu přístup ex post a plní proto hlavně funkci kompenzační.
