V krátkých hutných povídkách s autobiografickými prvky cestujeme mezi severními Čechy, Brdy, polabskou nížinou, Brnem a Gruzií.
Autor barvitým jazykem popisuje prchavé okamžiky všedního dne natolik sugestivně, že čtenáři i posluchači cítí vůni daného prostředí nebo dne. Bez problémů se vciťují do pocitů hlavního hrdiny, který utíká a zároveň hledá a sám neví před čím a co. Na svém útěku mění prostředí i jazyky, míchají se mu čeština, němčina, ruština, latina, staroslověnština, staročeština i gruzínština a na své pouti potkává neuvěřitelné osobnosti: staré ženy i muže, taxíkáře, pastevce, studenty i zvířata.
Všichni k němu ihned pocítí náklonnost a touží se mu svěřit se svým, často nelehkým, životem. A my nasloucháme s ním a žasneme nad tvrdostí života a myšlenek, které ale zpovídaný bere jako svůj nutný úděl. Mezi tím vším se meditativní formou vypořádává se svou minulostí i autor a my poznáváme svobodomyslného chlapce ze severních Čech hrajícího si s dětmi na schovávanou (a on má ten nejlepší úkryt, ale také strach, najdou-li ho vůbec), studenta prožívajícího první vážnou známost či pocit učitele češtiny v gruzínském Tbilisi.
Tyto zdánlivě všední, až banální, chvíle dokáže Hořava zpřítomnit natolik sugestivně, že chceme odjet s ním a zažít plavání v Černém moři, ochutnat moruše, opíjet se do němoty i lézt na střechu severočeského paneláku a cítit vítr ve vlasech…