Kniha je symbolickým poděkováním autorům, kteří se v naději, že jejich záznamy mohou posloužit nejen rodinným příslušníkům, ale i dalším čtenářům, pustili v polovině 90. let do sepisování vzpomínek na své dětství ve Vídni.
Publikace není vyčerpávající syntetickou rekonstrukcí života české vídeňské komunity. Spíše je třeba ji pojímat jako jakýsi symbolický výlet zpět v čase, ve vzpomínkách do míst, která již dávno v hmatatelném světě neexistují, nebo alespoň ne v podobě, jaká je zde předestřena. Nechceme popisovat Vídeň tak, jak ji zná běžný turista. Vídeň plnou památek, nádherných kostelů, paláců a muzeí. Budeme ji popisovat tak, jak v ní žili prostí lidé, naši pamětníci, jejich rodiče, příbuzní a známí. Bude se tak jednat o pomyslný imaginativní výlet – provoněný vídeňskou kávou a pečenými kaštany, důvěrně známou chutí gugelhupfu a leberkäsu, se zvuky cinkající tramvaje č. 48, která se na horním konci Panikengasse stáčela na Herbstrasse. Za průvodce nám poslouží třiadvacet pamětníků zmizelého světa specifické „české Vídně“, zvláštního mikrosvěta uprostřed velkoměsta. A právě do takovéhoto prostředí relativně uzavřené komunity se postupně rodily ony „děti křtěné Dunajem”, jež prožily v meziválečné Vídni své dětství, případně časy dospívání.
Jde ovšem o vzpomínky vzniklé po mnoha desetiletích strávených mimo Vídeň. Mnohé je již zastřené, mnohé zapomenuté. Musíme proto zpovědi vídeňských Čechů vnímat jako obraz toho, jak si na českou Vídeň pamatují. Nikoli na město, jaké objektivně bylo, ale takové, jaké zůstalo v žitých vzpomínkách. Jde často o obrazy velmi specifické, možná trochu naivní, ale o to více bezprostřední, upřímné a hlavně lidské.
