Češi a Slováci v Bulharsku

S počátkem roku 1993 se na mapě Evropy objevily samostatné státy - Česká republika a Slovenská republika. Vznikly dvě nové země a s nimi i jejich vlastní krajanské agendy. Každý z těchto států se začal věnovat svým krajanům zvlášť a badatelé je v tom následovali - Slováci se zabývají Slováky a Češi Čechy. Publikace česko-bulharského autorského tandemu Marka Jakoubka a Vladimira Penčeva Češi a Slováci v Bulharsku. Příspěvky ke studiu české, slovenské a československé krajanské přítomnosti v bulharských zemích jde programově proti tomuto trendu a snaží se o rehabilitaci společné československé badatelské perspektivy; zabývá se jak „bulharskými“ Čechy, tak i Slováky a mimo jiné ukazuje, že v řadě případů jejich vlastní krajanské organizace rozpad soustátí ignorovaly a nadále setrvávají na společných československých pozicích.

Jednotlivé kapitoly knihy se kromě svých autorů liší jak svými metodologickými východisky, tak i širším paradigmatickým zázemím. Úvodní kapitola, věnovaná „české invazi“ do osvobozeného Bulharska, je dominantně rekapitulačním historickým příspěvkem, který čtenáře seznamuje s hlavními konturami české přítomnosti v zemi po Osvobození. Druhá kapitola přináší komentovanou edici textu neznámého krajana, zabývajícího se ve značném detailu přehledem působení Čechů v Bulharsku z perspektivy přímého účastníka. Kapitola třetí, hledající odpověď na otázku po charakteru slovenské krajanské komunity v Bulharsku, kombinuje historické přístupy s metodami etnologickými a předkládá typologizaci slovenské komunity v zemi v různých etapách její existence od Osvobození až do současnosti. Čtvrtou kapitolu tvoří edice textu z roku 1932, jehož jednotlivé sekce ukazují situaci v pobočkách klíčové krajanské organizace v zemi, Československého národního domu „T. G. Masaryka“, potažmo v krajanských komunitách v Sofii, Brašljanici, Gorné Mitropoli, Mrtvici (Podemu), Vojvodovu a Ruse. Kapitola pátá se zabývá fenoménem (vděčné) paměti na bulharské Čechy, kteří byli „zosobněni“ v názvech ulic, škol či hor, a představuje neotřelý exkurz do oblasti vzpomínkové oikonymie. Závěrečná kapitola pak přináší přepis rukopisu „Čechoslováci v Bulharsku“ z roku 1950 z pera někdejšího předsedy Československého národního domu „T. G. M.“ Josefa Šercla.

Kromě prezentace samotných nových zjištění a závěrů jednotlivých dílčích kapitol je cílem autorů připomenout dnes již víceméně opuštěnou československou kontextualizaci uvedených dvou skupin a ukázat, že pojednávat české a slovenské krajany v Bulharsku v rámci sdíleného rámce je i nadále jedním z nejen možných, ale i nosných přístupů.