Kniha představuje Gellnerovo dílo v neobvyklých či neznámých perspektivách a souvislostech. Snahou je přitom udržet na zřeteli Gellnera jako tvůrce činného ve dvou oblastech zároveň – literární a výtvarné, a tyto složky jeho díla pak prezentovat pokud možno v jejich různosti, ale také v silném vzájemném propojení. Konkrétní Gellnerovy texty i kresby jsou ve výkladu osvětlovány s ohledem na dobové kontexty, do nichž tyto práce vstupovaly.
František Gellner patří v české literatuře bezesporu k autorům známým. Ačkoliv za svého nedlouhého života vydal jen dvě básnické sbírky (a třetí připravil k publikaci, vyšla ovšem až posmrtně), provokující gesto jeho lyriky nepřestává čtenáře fascinovat a alespoň několik veršů uvízlo v paměti z dob školních snad každému – patrně spolu s informacemi o bohémských studentských letech, pobytech v Paříži či záhadném zmizení v bojích haličské fronty na samém počátku první světové války.
Autorská osobnost Františka Gellnera (1881–1914) ale nabízí v mnoha ohledech pestřejší spektrum. Kniha František Gellner. Text – obraz – kontext představuje Gellnerovo dílo v neobvyklých či neznámých perspektivách a souvislostech. Snahou je přitom udržet na zřeteli Gellnera jako tvůrce činného ve dvou oblastech zároveň – literární a výtvarné, a tyto složky jeho díla pak prezentovat pokud možno v jejich různosti, ale také v silném vzájemném propojení. Konkrétní Gellnerovy texty i kresby, včetně těch publicistických, vytvářených jako efemérky pro denní tisk, jsou potom ve výkladu průběžně osvětlovány s ohledem na dobové kontexty, do nichž tyto práce vstupovaly, a to zejména ty, které se v průběhu času částečně či zcela ztratily z horizontů recepce. Postupně jsou tak ohledávány souvislosti ideologické, společenské a kulturní, z nichž některé jistě lze očekávat (i ty se ale výklad dále pokouší prohloubit či posunout), jiné jsou však akcentovány nově. Kniha v mnohém navazuje na nedávno vydaný soubor Dílo Františka Gellnera (edd. Jiří Flaišman – Lucie Koříková – Michal Kosák – Jakub Říha, 2012). Ve výkladu jsou využity prameny donedávna neznámé a zatím nezkoumané, vedle nich se však práce pochopitelně opírá o materiály, jež jsou dlouho známy, nezřídka se je ovšem snaží nahlédnout poněkud jinak, než bylo dosud v gellnerovské literatuře obvyklé.
Cílem není radikálně reinterpretovat to, co z Gellnerova díla zůstává zdaleka čtenářsky nejživější, totiž jeho lyriku, jako spíše skrze průhledy od prací ležících většinou mimo toto vymezení nabídnout nové, vrstevnatější, komplexnější a vnitřně propojenější čtení celku autorského díla, respektive doby, pro niž a v níž bylo tvořeno.
„Živému je možno škodit, ale mrtvému nelze prokázati žádnou službu. […] v pekle, tahají-li ho čerti žhavými kleštěmi za ucho, nerozveselí ho zpráva, že se Akademie rozhodla vydat jeho souborné spisy. Jestliže však metempsychóza odhalila tajemství záhrobí a stěhují-li se duše lidské po smrti v těla zvířat, těžko lze předpokládati, že bengálský tygr, prohánějící se po džunglích, má jakýkoliv zájem o české písemnictví.“ (GELLNER, František: O živých a mrtvých. Lidové noviny 20, 1912, č. 288, 19. 10., s. 1–2, cit. s. 1.)
