Brevity is the soul of wit – stručnost je duší vtipu, napsal Shakespeare a drží se toho i přední neurolog a neurovědec Ivan Rektor ve svých krátkých úvahách, navazujících na Neuroeseje (Triton 2008 a 2011). Při psaní měl na zřeteli čtenáře lékaře i nelékaře, text ilustruje svými fotografiemi, především lidí, z mnoha zemí světa.
Píše o tom, že funkci mozku můžeme připodobnit hře velkého orchestru, o úsměvu i o zvídavosti dětí v zapadlé ghanské vesnici, o touze dobývat vrcholy, o gentlemanech v búrské válce, o slušnosti a o šťastné náhodě, která pomohla přežít koncentrák, o svaté nemoci a svobodě slova, o prestiži lékařů, o revoluci a evoluci v neurologii, o chvále jinakosti, pohřbu uprostřed Sulawesi a svatbě u ostrova Flores, o parádě masajských válečníků a její absenci u českých lékařů, o známém alchymistovi Newtonovi, o tom, že je dobré zachovávat dekorum, o dobrodružné cestě viru HIV velkými dějinami, o lhaní v tisku odborném i neodborném, o paměti, o Paříži, která stojí za to, o dilematu, zda být statečným, nebo se chytře schovat, o lidech málo známých, avšak nikoli nevýznamných, o výzkumu a svědomí, o fackách a koláčích bez práce, o studentském životě, o hudbě, o diamantu ve špičce rangúnské pagody, o jízdě na kole po Berlíně i ve Vietnamu…
