Historie se píše tak, aby vlastní národ, stát vypadal hezky. Nicméně vědomí nepříjemných historických pravd má být součástí sebereflexe každého národa a schopnost otevřeného vyrovnání se s nimi je nezbytným atributem každé civilizované společnosti. V tomto ohledu mají Češi vlivem více než po jeden a půl století tradovaných nepravdivých výkladů historie, dějepisných mýtů, bludů a lží obrovské manko. Historiografie od dob Jungmanna a Palackého slouží českému národu bez ohledu na pravdu – a od roku 1918 dějepisci plní požadavky českého národního státu – jsouce jím živeni: nepříjemná fakta nechávají bez povšimnutí, dezinterpretují a uchylují se k vysloveným lžím. Dodnes. Mladí historici po roce 1989 s oficiální interpretací dějin občas nesouhlasí, leč dobře si uvědomují, že oponovat zavedenému státnímu (národnímu) výkladu dějin znamená riskovat své uplatnění v oboru, doživotní ostrakizaci, takže jejich připomínky a výtky jsou umírněné.
Vlastní názor si člověk vytváří na základě kolize odlišných interpretací dějin, tedy – měl by si ho vytvářet. Jenže Čechům pod vlivem všudypřítomného jedině správného českého národního (státního) výkladu historie jiné interpretace dějin scházejí, jsou potlačovány, obtížně dostupné, často od nich dělí čtenáře jazyková bariéra. Češi se rychle dohodli, podporováni obroditeli a pak československým státem, jaký výklad dějin bude jedině správný, a ten jim umožňuje se domnívat, že jsou nejskvělejším národem alespoň Evropy, když už ne světa. Češi historici označují výklady dějinných jevů, lišící se od přijaté interpretace, jako nepravdivé, pomlouvačné, revizionistické, českému národu nepřátelské – včetně jejich autorů. Podle zažitého usu, zavedeného Palackým, není zřetelně vedena hranice mezi historií českého státu a dějinami českého národa. Češi výmysly svých historiků vlivem nevzdělanosti, národního nedostatku schopnosti kriticky uvažovat nebo lenosti myslet bez odporu přebírají, což je i dnes patrné zejména v úrovni českých sdělovacích prostředků a v internetových diskusích.
Svobodná diskuse o vlastní minulosti je možná od roku 1989, ale české historické mýty a bludy již přešly natolik do povědomí Čechů, že diskuse je odsouzena k nezdaru, přestože Češi podvědomě tuší, že jejich národní identita je budována na nepravdách. O to více se diskursu brání. Drží se křečovitě osvědčených lží o národní minulosti, nemajíce se o co jiného opřít. Dobře se vystihl současný německý historik Arnulf Baring tvrzení, že „česká společnost se vyznačuje takovou měrou národní hysterie, kterou neznáme u žádného sousedního státu“.
