Závodí, odevždy pospolité předměstí, rušné díky prostoru pro lunaparky a cirkusy, dobytčí trhy a nové rodinné domky. Předměstí s nabídkou pohostinných hospod a restaurací, s chmurnými místy, jako je les u benzinky a veterinární ošetřovna dr. Dvořáka U Zabitého a kaverny po náletu 17. dubna 1945. Na Závodí bývalo tolik legrace, že se sem ani nevešla, takže byla i na nejvyšším místě usedlost Na Veselé. Ani dnes, když tam jde o to, kdo se strefí míčkem do jamky s nejmenším počtem ran a vyrvaných drnů, a o velké peníze, bývá víc srandy než slz.
Závodí, organicky stále spjaté s menšími a malými osídleními, jako je Lištice, Hostím nebo osada v Kozle, čas od času organizačně násilně odtržené. Předměstí občanů povolných, ochotných, pokorných, na jejichž hřbetech se dalo dříví štípat. Vzdorovitých, zpupných jak Psohlavci, když o něco šlo a jde.
Závodí svérázných občanů, rodiště záviděníhodných rodáků uváděných v literatuře a na smaltovaných jmenovkách ulic. Místo prosperujících firem, jejichž názvy houževnatě přežívají, žel i živností zaniklých při socialistické pandemii. Bývaly tu desítky drobných živnostníků, než jim komunály zatrhly tipec. Čtvrť s živými závody, živícími sta rodin. Území se zemědělskou tradicí založenou prověřenými rody, zlikvidovanou a zlikvidovanými při socialistické kolektivizaci.
Tudy jeli všichni čeští potentáti, nezvané nevyjímaje, z a do hlavního města. Několikrát i Závod míru...
O tom všem vypráví nová kniha reminiscencí věnovaná berounskému Závodí.