Děti srpna

Čítaná

Začátek příběhu je plný optimismu: před sídlem KGB je stržena socha Felixe Dzeržinského a srpen 1991 přináší v Moskvě definitivní porážku bývalého režimu. Zdá se, že se rodí nové století a „děti srpna“ – vítězové z moskevských ulic – jsou přesvědčeni, že historie se dává novou cestou. Jeden z nich, vypravěč a hlavní hrdina knihy, si říká „Bezpečnost, ta stará běhna zemřela! Už nade mnou nemá moc, nemá moc nad nikým! Její špionské triky jsou vyhozené do odpadků, ta kurva je mrtvá…“
A právě tehdy se mu dostává do rukou deník babičky, která v něm zaznamenala historii své rodiny, avšak zcela utajila tajemství své lásky a dokonce i jméno vypravěčova dědy, který se prý ztratil v roce 1942. Kdo byl tento člověk, který se jednou v noci vrátila nečekaně z fronty, hýřil v restauracích a patrně měl ženy i v jiných městech? Agent NKVD, informátor? A vybrala si babička, jejíž rodina byla postupně decimována válečnými lety a stalinským terorem, tohoto sovětského ďábla, aby ji ochránil?

Vypravěč tedy začíná pátrat po stopách ztraceného předka a rozmotávat spletité klubko rodinných vztahů i tragických dějin bývalého Sovětského svazu. Jeho hledání mu přinese navíc i zvláštní obživu: nechává se najímat lidmi, jejichž příbuzní zmizeli v gulagu, aby našel jejich stopy, či alespoň jejich hroby. Při tomto dobrodružném povolání používá falešné dokumenty mezinárodních organizací a dostává se na nejrůznější místa bývalého Sovětského Svazu, strádá žízní v hladových stepích Kazachstánu, v Karelii objeví obludnou komunitu tuláků, mentálně retardovaných lidí a psů, udržovaných ve strachu za ostnatým drátem bývalým vězeňským dozorcem…
A spolu s ostatními „dětmi srpna“ postupně přichází o iluze. Do prezidentského křesla se dostává někdejší agent KGB Putin a nová tajná bezpečnost, o nic méně hrozivá než její předchůdci, začíná znovu upevňovat svou moc. Kritička Olgfa Lebeduškina o Lebeděvově knize napsala „Román Sergeje Lebeděva je o 90. letech 20. století i o tom, co se děje v Rusku dnes. Popisuje, jak se kolektivní touha obrací k minulosti, k době, která se zdá být lidem zvenčí peklem, kterou však domácí lidé považují za ráj, za místo, jež bylo od ostatního světa bezpečně odděleno plotem.“