Kniha o ženské síle a schopnosti překonat jakoukoliv těžkou zkoušku.
„Máma otevřela, v očích samé otázky. Běžela jsem na záchod, šplouchla ze mě krev. Půlku života z nás ženských odtéká, někdy světlá jako barva nově zakoupené rtěnky, jindy tmavá a hustá jak kuřecí játra. Je nám souzeno to porcování vnitřku. Na záchodě jsem získávala čas. Jak jen mámě řeknu, že zůstane sama, že tatínek už nemá žádnou naději vyhrát nad nemocí. Rozhodla jsem se jí tu zprávu v příštích dnech dávkovat. Tátův zhoršující se stav mě předbíhal.“
Asi lze jen těžko říci, jaká bolest je pro kterou z nás ta největší. Už proto, že je nám dána rozdílná citlivost. Ztráta dítěte, týrání nebo ponížení, jsme-li opuštěny, odmítnuty… Bezbolestné není ani rozhodování, čemu dát v jisté chvíli v životě přednost, ačkoliv se tím vzdáváme kusu sebe. Příběhy žen se prolínají a odehrávají v různých časových rovinách. Osudy přítelkyň podkresluje autorka vlastní zkušeností z období, na které nejsme nikdy připraveny. Tehdy se ocitáme uprostřed. Z jedné strany děti (natažená ruka), z druhé rodiče (prosebně se natahující). Pouto s nimi se začíná nenávratně trhat. „Nejsme už mladé a nejsme ani staré. Ztrácíme dřívější sebejistotu a odolnost, přitom se od nás očekává, že to všechno ustojíme.“
Ženské hrdinky prózy Heleny Tyburcové mají jedno společné. Jako ženy jsou sice zranitelné, ale jelikož jsou to ženy, s tím, co je potká, se vyrovnají a o něco silnější - tančí dál.