Pěšky do nebe

Čítaná

Duškova próza Pěšky do nebe uchvacujícím způsobem demonstruje princip životního příběhu, či lépe příběhů jako zásadního impulzu pro příběh zachycený textově. Kompoziční gesto je jednoduché, střídají se deníkové záznamy z rekonstrukce domu a vzpomínky vypravěče, jistěže silně autobiografického, na důležité i epizodní etapy v životech nejbližších předků, kam až zrak a paměť dohlédne. Jsou aristotelsky dodrženy všechny tři jednoty, místa: záhorská vesnice, času: celé jedno století, i děje: vše se točí právě kolem rekonstrukce jednoho domu, jeho historie, obyvatel i současného stavu. To podstatné se odehrává s postavami, žijícími i v čase již zvěčnělými, svéráznými figurami, z nichž každá v sobě na dně nese minimálně jednu perličku. Hrabalovskou perličku. Můžeme se s nimi živelně smát, protože nám připomínají nás samotné. V hanbě i cti, radosti i smutku. A tehdy můžeme i plakat. Všechno lidské je na Záhoří dovoleno.