Každý den jsem měla premiéru

Jak nejlépe uvést tuto knihu vzpomínek? Jednoznačně ji nejlépe vystihují slova napsaná Danielem Růžičkou v jejím úvodu:
Sedíme proti sobě v malé pracovně jejího ďáblického bytu. Na stolku před námi je obrovská hromada fotek, nejen rodinných, ale hlavně těch, které zachycují její profesní život – život v televizi a s televizí. A v tomto případě nejde o magický přístroj, ale o instituci. Co fotka, to vzpomínka, historka nebo komentář: „Tady u toho sportovního auťáku jsem s Frantou Šťastným, tady uvádím Pražské jaro, tahle fotka je z mé svatby s Jiříkem…,“ říká a odpolední slunce oknem dopadá na její tvář. Na zdi pak kromě obrázků visí dvě velké fotografie: její portrét a portrét významného rozhlasového režiséra Jiřího Horčičky, jejího druhého manžela.

Sedíme proti sobě a já poslouchám její vyprávění. Život jí nadělil již osm křížků, ale v její tváři byste je hledali marně. Má pečlivě upravený účes a pohodlné domácí oblečení. Sice si občas postěžuje na své zdraví, které se v tomto věku ozývá častěji, ale perfektně si pamatuje doby, kdy se televize v naší zemi rodila z technického experimentu do masového sdělovacího prostředku, ovlivňujícího nejen životy televizních diváků, ale i dění ve společnosti. Občas váží slova, vzápětí odvypráví historku, jako by se stala včera, s úsměvem a nadhledem, který si dnes může dovolit. Do historie naší země se zapsala jako první televizní programová hlasatelka.