Opravdový příběh o přežití leteckého neštěstí, nebezpečí a nejneuvěřitelnější záchranné misi druhé světové války.
Třináctého května 1945 nastoupilo na palubu letounu C-47 čtyřiadvacet amerických vojáků, z toho devět žen z pomocného Ženského armádního sboru. Všichni se měli zúčastnit výletu nad nádherné a tajemné údolí Shangri-La ležící uprostřed nepřístupných, džunglí pokrytých hor Nové Guineje. Údolí obývali domorodci, o nichž se věřilo, že jsou lovci lebek a kanibalové.
Vyhlídkový let se proměnil v boj o život – letoun totiž havaroval. Trojici pasažérů se podařilo zřícení přežít jako zázrakem. Seržantce Margaret Hastingsové, bosé a popálené, nezbylo nic jiného než si nazout boty mrtvé kolegyně. Nadporučík John McCollom, otřesený smrtí bratra-dvojčete, jenž se nacházel také na palubě letounu, maskoval žal stoickým klidem. Třetím z přeživších byl seržant Kenneth Decker, který byl vážně popálen a utrpěl těžké poranění hlavy.
Psychicky na dně, zraněni a vydáni napospas nebezpečím, skrývajícím se v džungli, stáli tři trosečníci před perspektivou jisté smrti, pokud by zůstali na místě havárie, k níž došlo na nepřístupném místě vysoko v horách. Triu, obávajícímu se na jedné straně lovců lebek, žijících v okolí, a na straně druhé japonských vojáků, skrývajících se v džungli, nezbylo než se vydat dolů z hory na místo, kde by je mohl zachytit některý z pátracích letounů. Netušili ovšem, že je pochod přivede přímo do náruče členů primitivního domorodého kmene, žijícího jako v době kamenné, věřícího pověrám. Kmene, který se ale hlavně doposud nikdy nesetkal s bílým mužem – natož se ženou!
Kniha Ztraceni v Shangri-La vychází z rozhovorů s očitými svědky a jejich příbuznými, z odtajněných dokumentů americké armády, fotografií a vzpomínek, deníků a stejnojmenného krátkého dokumentárního filmu. Mitchell Zuckoff popisuje, jak tři vyčerpání, zranění a dehydratovaní trosečníci putovali neprostupnou džunglí, aby našli pomoc, jak se setkali s domorodými lidojedy, jak se posléze na jejich záchranu snesla z nebe skupina statečných amerických výsadkářů, kteří pro ně riskovali svoje životy, a jak jeden odvážný plukovník nakonec zorganizoval jejich evakuaci pomocí kluzáku, vyzvednutého ze země za pomoci speciálního systému vlečným letounem.
Autor navštívil i místo havárie, vesnici a tábořiště, na nichž přeživší a jejich zachránci-výsadkáři pobývali, zpovídal domorodé pamětníky – ti se tehdy domnívali, že bílí lidé jsou duchové, kteří k nim spadli z nebe.
Vyprávění popisuje podivuhodnou odyseu se vším, co s sebou nesla: s hrůzou, bolestí, odvahou, se setkáním dvou naprosto rozdílných kultur a věků, s přátelstvím a porozuměním i s humornými okamžiky.
