Na čem si stojím

 Známý newyorský neurolog a spisovatel Oliver Sacks vypráví autobiografický příběh o svém vážném zranění, které dramaticky poznamenalo nejen jeho život, ale i do jisté míry podstatně ovlivnilo jeho vnímání pacientových obav a úzkosti. Sám o tom říká: »...jako lékař jsem se ještě nikdy předtím neocitl v postavení pacienta, a teď jsem byl současně lékař i pacient. Představoval jsem si, že mé zranění je jednoduché a běžné, a udivilo mě, jaké má následky... Neměl jsem ani tušení, co si s těmito následky počít, a zachvacoval mě strach, že se už nikdy neuzdravím. Ta propast mi připadala hrozná a uzdravení jako zázrak; a od té doby pociťuji hlouběji hrůzu i zázrak, které číhají za životem a jako by byly ukryty pod povrchem zdraví.«

 Z doslovu MUDr. Radkina Honzáka, CSc.:

 Zdravotníci, zejména lékaři, nebývají vítanými a oblíbenými pacienty: vyhledávají pomoc většinou pozdě, nespolupracují tak, jak by se od nich vzhledem ke znalostem a odpovědnosti předpokládalo, bývají hypochondričtí a fantazírují o neuvěřitelných kombinacích všech nemožných či vzácných komplikací, nebo naopak popírají závažnost svého stavu, mají tendenci léčit se sami a zanášejí do léčby nežádoucí vlastní svérázné inovace.
 Především však mají »vlastní názory«, které se často liší nejen od představ ošetřujícího lékaře, ale také od představ oficiální medicíny. Někdy pomůže otevřená diskuse, někdy jen čas rozsoudí, kdo měl více pravdy. Mýlit se mohou (byť to nerady přiznávají) i významné kapacity, mýlit se mohou pochopitelně i lékaři v roli pacientů. Stejně jako ostatní lidé postižení závažnými zdravotními problémy se totiž dostávají do regrese; riziko ohrožení a bezmoc z onemocnění je vrací zpět na méně zralá vývojová stadia, při nichž se ve vědomí nepřehledně mísí magické dětské strachy a magická přání s odbornými znalostmi. Tato třeskutá směs vytváří nebezpečné podhoubí pro jednání, které je závěrem vlídně označeno za »problémové«; nevlídných výrazů je mnohem více a některé jsou i žalovatelné.
 V zásadě se tedy chovají naprosto stejně jako všichni ostatní pacienti, kteří také přicházejí pozdě, také jsou hypochondričtí nebo lehkomyslní, také nespolupracují a také mají vlastní názory...
 Lékař v roli pacienta se však také ocitá v nezáviděníhodném postavení nahého v trní. Zná všechna úskalí nemoci a léčby z teorie, a co hůře, ještě podrobněji ze své každodenní praxe, úzkost a obavy mu pomohou vylovit z paměti zasuté řádky uváděné petitem na konci kapitol začínající většinou slovy: Prozatím jen jednou byla popsána neobvyklá komplikace..., na které jinak vzpomíná jen v případě zvláště svízelných a těžkých pacientů. Zatímco úzkostná zvolání pacientů-laiků: »A co kdyby náhodou...« lze rozptýlit v důvěryhodné atmosféře dobrého léčebného vztahu racionálními argumenty, lékařova úzkost si z katastrofických scénářů povolá na pomoc vše hrůzyplné, co bylo kde otištěno a předneseno, včetně pitevních protokolů. Lékař vidí detailně jako pod zvětšovacím sklem všechny (i ty zanedbatelné) nedostatky, počínaje systémem celého zařízení a konče pochopitelně péčí o vlastní osobu. Vzpomíná na pacienty se stejnou diagnózou, málokdy na jejich uzdravení, více na jejich trápení a v souvislosti s tím na svou bezmoc, kterou při setkání s nimi prožíval. To vše bude aplikovat na svůj případ....
 
Sacksova kniha by nám mohla při této práci pomoci, a to dříve, než k ní budeme podobně jako autor životními okolnostmi přinuceni. Text má v sobě něco ze síly antického dramatu, které umožnilo prožít s hrdiny osudový děj a na závěr dospět ke katarzi - očistě. Kniha je více než dobrodružným příběhem. Je výpovědí o rozsahu lidského trápení, o hranicích našeho já, a také o našich možnostech. Je to také apel na rozšíření úhlu pohledu na člověka ve zdraví a nemoci, apel, který by neměli přeslechnout zdravotníci a jejich pacienti, ale ani ti, jichž se tyto problémy zatím netýkají.

 OBSAH:1. Hora
2. Stávám se pacientem
3. Předpeklí
4. Oživení
5. Solvitur ambulando
6. Rekonvalescence
7. Pochopení