"Už jí tikají biologické hodiny" - říkává se o ženě, která netrpělivě vyhlíží potencionálního manžela, a nebo s nervozitou ještě o trochu větší se snaží přivést na svět svého prvního potomka. Ale jak je to v takovém případě s muži? To se s upřímností a otevřeností namnoze až brutální pokouší čtenáři vylíčit maďarský autor Pál FICSKU ve své knize Továrna na děti. Zprvu je to touha po takovém malém budulínkovi, pro něhož bude táta psát pohádky, touha zakrývaná frajerskými hláškami typu "no jasně, žena to chce, má to mít, co bych pro ni neudělal". Jenže touha je zcela surově zatlačena do pozadí frustrujícím, ponižujícím zážitkem - pán tvorstva je zahnán do kouta, v tomto případě do komůrky vystlané odrbanými pornografickými časopisy, komůrky vybavené odběrním okénkem - a teď se ukaž, frajere, a hlavně se s tím neloudej, venku čeká víc takových, co musí na povel naplnit zkumavku. A což teprve potom, co Šedovlasý Bůh, nejvyšší autorita Fertilizační kliniky vysloví svůj ortel o loudavých spermiích. A to jsme stále ještě na samém začátku, který ovšem důkladně změnil život a další osudy dvou lidí, kteří se rozhodli - málem za jakoukoli cenu - pořídit si živoucí důkaz své lásky. A jak to bylo dál? Čtěte, spisovatel, novinář, a jak se sám v Továrně na děti nazývá - lžizpravodaj Pál Ficsku ten nevšední (jak sám trochu zdráhavě připouští, z větší míry autobiografický) příběh líčí věcně, pragmaticky a je-li to u chlapa vůbec myslitelné, místy i pěkně sentimentálně. Veskrze poučný příběh.
