Mezi lidmi, kteří se blíže zabývají dějinami napoleonských válek, bychom pouze s obtížemi nalezli někoho, kdo by neslyšel o bitvě u Somosierry a o událostech, které se odehrály 30. listopadu 1808 téměř před branami španělského hlavního města Madridu. Nejenom pro milovníky éry francouzského císaře Napoleona I. a jeho Grande Armée, ale zejména pro tradice polského jezdectva a armády je Somosierra jedním ze stěžejních bodů. Neodehrál se zde okázalý jezdecký střet jako v případě císařské a carské gardy v bitvě u Slavkova 2. prosince 1805. Nejednalo se o mohutný útok francouzského jezdectva jako u Jílového 8. února 1807. Kavaleristé se zde opakovaně nerozjížděli do odvážných, namáhavých a krvavých nájezdů jako francouzští kyrysníci 21.–22. května 1809 u Esslingu a 5.–6. července téhož roku u Wagramu. Stejně tak nešlo o ještě krvavější a vyčerpávající zápolení ve stylu dobytí Velké reduty saskými kyrysníky u Borodina 7. září 1812 a nakonec ani o impozantní, zoufalý a bezvýsledný nápor francouzského jezdectva, které postrádalo podporu pěchoty v osudné bitvě u Waterloo 18. června 1815. Přesto se zde odehrál bezpochyby ten nejstatečnější heroický útok kavalerie celých válek období Velké francouzské revoluce, Bonapartova konzulátu a Napoleonova císařství, jakoukoliv stranu a armádu těchto dlouholetých konfliktů nevyjímaje.
