Memofaktopis

Čítaná

Paměti Františka Mezihoráka Memofaktopis odrážejí jeho osudy po nuceném odchodu z Univerzity Palackého v roce 1968 a pak po návratu na akademickou půdu v roce 1900. Nejvýraznějšími kapitolami jsou ty, jež zachycují jeho roli v olomoucké sametové revoluci, ve funkci prorektora UP pro rehabilitace a děkana pedagogické fakulty, ve formování katedry evropských studií na filozofické fakultě a katedry společenských věd na fakultě pedagogické. V mnoha vazbách na vysokoškolskou činnost je vzpomenuta jeho aktivita v politice komunální, celostátní i mezinárodní, zvláště pak jeho působení v Senátu PČR a v Radě Evropy. Na minimum jsou omezeny vzpomínky ryze osobní. Autor zvolil i zcela novou formu pamětí. Vycházeje z faktu, že každé vzpomínky jsou velmi subjektivní, pokusil se jejich obsah podložit dokumentací, jež všechna tvrzení posilují. Proto také vytvořil nové slovo pro název svých pamětí – Memofaktopis.