Vedlejší nebe

Albert se objevil kdysi nečekaně v mé mysli. Poznamenal jsem si jeho jméno do počítače. Usadil se tam a čekal, co se bude dít. Byl trpělivý. Projevil se jako slušně vychovaný budoucí literární hrdina, který ví, že ho autor nemůže pozvat z čekárny na papír dřív, než ho políbí Múza. Věděl, že Múza má moc práce a je třeba čekat na její polibek.

Když na mne - dle pořadníku - došla řada, /múza přijela taxíkem/, bylo možno se dát do práce. Její polibek nechutnal po Chanelu, spíš po větrovém bonbonu, ale kdo by si stěžoval…

Na tomto místě musím poděkovat Albertovi, za to, že zasahoval do práce velice taktně. Dokonce tak nenápadně, že ani nevím, kdo z nás věnoval příběhu více času.