Joanně Tempeltonové se splní sen: získá místo v jedné z největších londýnských bank – First Clarence. A když o ni začne projevovat zájem velký finanční magnát Oliver Safarov, je přesvědčena, že jejímu štěstí nestojí nic v cestě. Záhy však přichází studená sprcha: poté, co narazí na podezřelé finanční machinace, je svým šéfem nespravedlivě obviněna z nedbalosti a okamžitě propuštěna. Zoufalá Joanna se s tím však nesmíří a spolu s novinářem Adamem Hunterem začne pátrat po skutečných důvodech svého propuštění. Netuší, že se pustila do boje s někým, kdo má moc i peníze a neváhá je proti ní použít.
Nevěděla, co dál podniknout, a tak si uvařila kávu. S hrnečkem v ruce se připlížila k oknu na ulici a vykoukla zpod závěsu ven. Naproti už postávali dva fotografové. Zacouvala do kuchyně.
Cítila se jako v pasti, nervózně přecházela sem a tam a čekala, až jí Oliver zavolá. Nebo ji snad chce stále trestat za to, že se svěřila Maxovi? Rozhodla se, že až všechny tyhle zmatky pominou, pozve ho na večeři a představí ho svým přátelům. A kdyby ji teď požádal, aby za ním přijela do Francie, udělala by to. Teskně vzpomínala na krásnou bílou vilu, sluneční záři, na bazén i na celý svůj pobyt u něj. Ve Francii by ji žádný novinář neobtěžoval.
Zazvonil telefon a Joanna ho dychtivě zvedla.
“Slečna Templetonová?” ozval se zdvořilý hlas.
Okamžitě zpozorněla. “Ano.”
“Tady je Kevin Cardwell z London Evening Post. Omlouvám se, že vás ruším, ale...”
“Nemám, co bych k tomu řekla,” skočila mu do řeči. “A už mi prosím nevolejte.”
“Slečno Templetonová,” řekl zdvořile, “máme důkazy, že jste pronásledovala pana Safarova až do jeho vily ve Francii.”
“Nepronásledovala! Sám mě tam pozval.” Zarazila se, protože si uvědomila, že už řekla příliš mnoho.
“Slečno Templetonová, chápu, jak je to vůči vám nefér. My novináři vám děláme ze života peklo jen proto, že pan Safarov je taková prominentní mezinárodní osobnost.”
Joanna mlčela.
(...)
Instinktivně se jí nechtělo žádnému novináři důvěřovat, ale možná že má Cardwell pravdu. Asi nemá skutečně na výběr, pokud si nechce už nastálo vysloužit nálepku naivní, bláznivé a všeho schopné osoby.
“Pana Safarova skutečně znám,” volila opatrně slova.
“Opravdu jsem navštívila jeho vilu ve Francii, ale pouze na jeho pozvání. Nikdy jsem ho nepronásledovala a vím, že pan Safarov je rád, když mě může v něčem podpořit a pomoci mi.”
“Sám jsem nikdy nevěřil, že byste ho obtěžovala,” přiznal se Cardwell.
“Díky.”
