Miral

Hind Husejní zakládá v roce 1948 sirotčinec pro palestinská děvčata, která v první arabsko-izraelské válce přišla o rodiče. Získává pro svůj projekt širokou podporu, takže se sirotčinec brzy rozroste o školu s internátem, do níž už nejsou přijímáni pouze sirotci. A právě její svěřenkyně jsou dalšími postavami knihy. Zvláštní pozornost věnuje autorka postavě Miral, která se po sebevraždě matky dostává do péče Hind Husejní. Když se stává svědkem izraelských kampaní proti intifádě, rozhodne se, že se zapojí do boje. Avšak laskavý přístup Hind a přátelství s izraelským socialistou zmírní její radikalismus a zároveň jsou určitou nadějí do budoucna. V knize je nastíněna historie izraelsko-palestinského konfliktu, ale jde v ní především o osobité příběhy žen, o jejich emoce — o lásku k muži, rodičům, o přátelství, bolest ze ztráty blízkého člověka. Osudy hrdinek nejsou určovány jen izraelsko-palestinským krvavým konfliktem, ale také patriarchálně založeným prostředím arabských rodin. Kniha tedy vypovídá jak o střetu palestinských žen s válkou a bídou, tak i o hledání identity a touze po emancipaci a nezávislosti. A tu může přinést právě vzdělání.