Román známé americké autorky vyznamenané Nobelovou cenou vypráví o dlouholetém manželství dvou zcela rozdílných lidí: prosté venkovanky a bohatého umělce. Z náhodného setkání se rozvíjí neobvykle krásný svazek, láska překonávající všechny překážky...
Ukázka:
(…)
Znenadání a ke své nelibosti pozoroval, že se v kuchyni šeří. Maloval celé odpoledne a při tom zapomínal na všechno kolem sebe, ba i na dívku stojící před ním. Dvakrát přišla paní Harnsbargerová ke dveřím, chvíli na ně dovnitř hleděla a zase odešla. Nepromluvil na ni. Ale teď musel nechat práce z toho prostého důvodu, že za soumraku barvy zbledly. Odložil štětec a teprve teď si vzpomněl na dívku.
„Já jsem ale bezohledný!“ zvolal. Teď si všiml, že jeho model dosud trpělivě stojí. „Jistě jste unavená!“ Pohnula se. „Člověk by vlastně neměl být unavený, když nic nedělá,“ podotkla tiše. Stála a čekala; nevěděla, co bude dál.
„Naopak, nicnedělání je občas dřina,“ poznamenal letmo.
Díval se na plátno a důkladně zkoumal své dílo. Je to dobré, usoudil s náhlým potěšením, velice dobré. Mohl by to hrdě předložit i otci. Ale nechtěl riskovat pohled jeho kritických očí, dokud práci neskončí.
„Smím si tady nechat ten obraz přes noc?“ zeptal se. „Nerad bych ho přenášel sem a tam, dokud je vlhký.“
„Nám to nebude na obtíž, jestli ho tu necháte,“ řekla Ruth.
„Kam ho tedy dáme, aby nepřekážel?“ ptal se.
„V parádní světnici by to bylo asi nejlepší,“ usoudila.
Kráčela před ním pevným krokem po nerovné podlaze a William ji následoval úzkou chodbou do čtvercového pokoje, v němž byly staženy rolety. Rozsvítila na stole svíčku a William spatřil těžký tmavý nábytek a na stěnách portréty předků nakreslené pastelovou technikou. „Sem nikdo nechodí,“ poznamenala.
„Zítra zase přijdu,“ odpověděl jí. Když stavěl stojan na zem, letmo se rozhlédl po tom fantastickém pokoji. Dnes večer ho u večeře také vylíčí.
Ale kuchyň je krásná, říkal si, když do ní vstupoval. To je tím, že se v ní žije. Jakmile si lidé nějakou místnost vytvoří k dennímu používání, získá i bez jejich snahy na kráse.
„Tato místnost se mi líbí,“ podotkl, když utíral štětce. Dívka tu stála, hleděla na něho, a při jeho slovech k němu zvedla oči.
„Ta stará kuchyň?“
„Ano, ta stará kuchyň,“ opakoval po ní. Usmíval se, když skládal barvy. Stojí to za to, vysvětlovat jí, proč je krásná? To sotva. Ostatně, proč vysvětlovat to, čím je obdařena v tak štědré míře? Pohlédl na její tvář s novým zalíbením a usmál se. Pak si vzal tlumok a přehodil si ho přes rameno.
„Sbohem,“ loučil se.
Místo odpovědi mu věnovala nepatrný úsměv, a když ho zpozoroval, uvědomil si, že uviděl poprvé, jak její tvář vybočila z čistého, vážného klidu. Zůstal stát, upoután touto změnou.
„Zítra na shledanou,“ řekl.
Nepromluvila, ale stála dál s úsměvem na tváři. William odcházel a v duchu viděl před sebou její pohled, tak průzračný jako obraz, který dnes zpola dokončil. Po celou cestu k domovu o tom úsměvu rozvažoval. Neměl by ho zachytit na jejím portrétu? Rozhodl se, že nikoli. Ne, i když ji ten úsměv na rtech činil tak líbeznou, vypadá ještě krásněji, když je vážná.
(…)
