O patnáct let dříve, než vyšel známý Jiráskův historický román, vydal J. K. Šlejhar své vlastní
Temno (1902):
soubor čtyř próz zasazených do autorova rodného kraje, novopackého podhorského venkova, a zkoumajících stinné stránky lidských povah a osudů. Zde dosahuje spisovatelovo mistrovství mnohovrstevnaté kresby svého vrcholu. Úvodní tragický příběh dívky, která nedokáže odolávat nastalému osamění, vyniká detailním popisem duševních stavů hrdinky a evokací temné atmosféry a stísněných nálad, ale i působivým obrazem lesa coby mystického labyrintu, jenž bloudícího vypravěče neodolatelně vede do svého středu, k tajemnému místu smrti. Následující povídka líčí úzké sepětí venkovského člověka s jeho koněm, zdrojem obživy a symbolem vztahu jedince k přírodě a práci; zhoršující se zdravotní stav koně a rostoucí beznaděj vyúsťují v rozklad životních sil starého muže a v jeho bezvýchodné zoufalství. Téma narušené jednoty bytí a důsledků provinění se proti přírodnímu řádu vévodí třetímu textu, téměř metafyzickému obrazu rozkladu a rozpadu statku a jeho života v důsledku náhlé epidemie. Je příznačné, že původně lokální událost zde přerůstá v katastrofu bezmála kosmických rozměrů a stává se univerzálním symbolem tragiky světa. Závěrečná novela přináší monumentální portrét nezdolné životní síly horalky, která dokáže vzdorovat opakujícím se katastrofám postihujícím její domov, ale zároveň ve své urputnosti a tvrdosti bezcitně hájí vlastní sobecké zájmy, kvůli nimž neušetří ani ty, kteří by jí měli být nejbližší. Vychází jako pátý svazek Díla J. K. Šlejhara.
