Z autorkinho úvodu:
S modlitebním deníkem mám velice dobré zkušenosti. Proto o něm často mluvím, když přednáším, nebo ho zmiňuji ve svých knihách. Lidé po mně pak často chtějí, abych jim pověděla, jak si ho vedu a co si do něj zapisuji.
Předpokládala jsem, že když si druzí lidé vezmou k ruce pero a papír a začnou se nad Písmem modlit, zakoušejí něco podobného. Tak tomu ale nebývá zdaleka vždy - snad s výjimkou „psavých“ typů.
Psaní o tématu naslouchající modlitby je značně riskantní záležitost. Učit moderní lidi, aby takto sami sebe a svá srdce předkládali Bohu, není žádná maličkost. Takové počínání má dalekosáhlé důsledky. Jistý kněz tato rizika vystihl slovy: „Je mnohem snažší dohlížet na hřbitov než na mateřskou školku!“ Žel, často jsme dali prednost hřbitovu zákonictví - nebo prostému materialismu dvacátého století - před mateřskou školkou svobody, která spočívá v chození v Duchu. Zralost v Kristu a naslouchající modlitba jsou dány právě touto svobodou.
Mnozí z nás dokáží ocenit modlitbu, která je skutečným rozhovorem s Bohem. Předlohy takové modlitby nacházíme v Písmu od Genesis po Zjevení. Nacházíme je i vživotech světců všech staletí. Nicméně představa naslouchání ušima a hledění očima srdce je moderním křesťanům vzdálená. Ba i naše vlastní srdce jsou nám vzdálená, neboť trpíme neznalostí toho, co se v nich skutečně odehrává, i toho, jak by naše duše mely komunikovat s Bohem. Téma naslouchající modlitby je klíčem k tomu, aby se zranění lidé vymanili z psychologické a duchovní temnoty. Všichni, kteří potřebují obnovu duše, naslouchají nesprávným hlasům a jsou pod vlivem těchto hlasů. Mají-li se uzdravit, musí tyto hlasy rozpoznat a musí se jich zříci. Stejně důležité pak je, aby s tváří pozdvihnutou přímo k Bohu přijali uzdravující slovo, které Bůh stále promlouvá a které musí nahradit slova klamná či lživá.