Poměrně obsáhlý výbor z díla čtyř předních slovinských básníků starší generace. Všichni se přihlásili o slovo v padesátých letech a přispěli, každý po svém, k tomu, aby se ve Slovinsku poezie začala zbavovat pout služebnosti a mluvit k člověku a o člověku ničím nenahraditelnou, výsostně svou řečí. Nemají přitom, kromě nebe nad sebou, mnoho společného. Zajc je zahleděný stranou od lidských, příliš lidských záležitostí všedního dne, Kovič v sobě spojuje hlubokou životní reflexi s až chladně artistní snahou o formální dokonalost, Taufer se po celém půlstoletí nenabažil experimentátorského hledačství v modernistickém duchu, Košuta netouží po odosobnění a svůj lidský osud vidí v trvalé provázanosti s osudem svých krajanů vně slovinských hranic. Výbor představuje jednotlivé básníky v celém jejich vývoji a jistý důraz klade na poslední léta, takže kniha nepochybně nabízí jistěže dílčí, ale v mnohém inspirativní pohled na současnou tvář slovinského básnictví.
