Tajný deník

Historie může být napínavým příběhem plným romantiky i utrpení. Můžeme ji brát jako bernou minci, anebo ji různě interpretovat. Jsou autoři, kteří nechápou dějiny jako něco neměnného a daného, ale spíš jako prapodivnou, ošemetnou věc plnou omylů a přehmatů. Sebastian Barry zachytil v Tajném deníku bezmála celé 20. století. Román je strukturován jako deníky dvou pisatelů: psychiatra Williama Grena, který pracuje v léčebně pro duševně nemocné, a Roseanne McNultyové, pacientky, o které se pořádně ani neví, kolik jí je… Možná 90, možná už 100, podle záznamů je jisté jen to, že strávila v ústavech víc než 60 let. Roseanne se snaží v deníku vylíčit vlastní verzi svého nešťastného života - když byla mladá, byl její otec zabit a matka se zbláznila. Stačilo málo: nařknout ji z cizoložství, nymfomanie, udělat z ní blázna a zbavit se jí jednou provždy. Psychiatr je přesvědčen o tom, že žena blázen není a ani nikdy nebyla, a chce o jejím životě zjistit co nejvíc. Čím hlouběji se v knize noříme do jejich nitra, tím víc nás překvapuje, co všechno mají společné. Na osudech obou postav spisovatel ukázal, jak traumatické mohou být vzpomínky. Jejich příběh je nejen osobní tragédií dvou lidí, ale především metaforou Irska 20. století. I to je poznamenáno konzervativismem, netolerancí, nesnášenlivostí a agresivitou, i to se dodnes pokouší na některé události raději zapomenout. Dějiny, stejně jako lidská paměť, jsou plné nenaplněných snů, zoufalství, zklamání a proher. Román byl nominován do nejužšího výběru na Man Bookerovu cenu. V roce 2009 získal Sebastian Barry ocenění Costa Book Awards za nejlepší knihu roku.