Autor (*1923) je bývalým profesorem sociologie na univerzitě v Groningenu, nositelem čestných doktorátů na univerzitě v Utrechtu a Masarykově univerzitě v Brně a členem nizozemské Královské akademie věd a nauk. V této knize však nepíše o sociologii, ale po čtyřiceti letech exilu vzpomíná na českou část svého života – bezstarostné mládí na Slovácku, plné sokolování a skautu, dospívání na gymnáziu v době vpádu nacistických hord, nasazení do továrny a přeškolení z maturanta na soustružníka, odbojové akce za války, jazykové a politické školení ke konci války a na osvobození.
Ivan Gaďourek byl po válce zvolen předsedou spolku posluchačů filosofie a přírodních věd Masarykovy univerzity a již v roce 1945 organizuje kruh demokraticky smýšlejících tlumočníků pro Mezinárodní kongres studentstva v Praze. Vydává periodické přehledy vývoje světové situace, navazuje styk se spřátelenou cizinou v Belgii, Holandsku a v Dánsku. To vše činí jako součást protikomunistické plánované akce, v jejímž rámci po Vítězném únoru utíká za hranice, aby zpracovával zprávy spolupracovníků v ilegalitě. Spolu s Dr. M. Povolným je spoluzakladatelem Československého zahraničního úřadu v exilu se sídlem v Haagu. Autor popisuje klopotné první roky v západní zemi, studium a podporu krajanům, vydávání exilového tisku a informací Západu o republice ještě před ustavením Rádia svobodná Evropa.
Kniha není apoteózou odboje a nevyhýbá se ani popisu nepříjemných událostí, jako bylo například usvědčení agenta StB zprostředkujícího kontakt s holandským velvyslanectvím v Praze, o němž autor podává dosud nezveřejněné informace.
