Černá Hora

Černohorci bránili po staletí především svou nezávislost, specifickou identitu a často jen holou existenci. Původně pastevecké kmeny prokázaly tváří v tvář drsným přírodním podmínkám, mocným nepřátelům, cyklům destruktivních válek, modernizačním výzvám, hegemonistickým ideologiím i vlastní řevnivosti obdivuhodnou přizpůsobivost a schopnost nově formulovat svou identitu.

Tak jako každá úspěšná lidská skupina za to zaplatili opakujícími se oběťmi, národními katastrofami, nesčetnými osobními tragédiemi a řadou historických kotrmelců, které se mohou snadno jevit jako absurdní, dokud neuvážíme, s jak obrovskými tlaky se musel mizivý počet Černohorců takřka neustále vyrovnávat, aby úspěšně přežil na nevlídné křižovatce civilizací, náboženských okruhů a cizích mocenských zájmů. Přeměna archaické společnosti ve standardní evropský stát, o kterou usilovali již černohorští vladykové a knížata v 19. století, nebyla zdaleka přímočará a jistě neskončila ani opětovným vyhlášením samostatnosti roku 2006. Konfliktní potenciál uvolněný rozpadem Jugoslávie se dnes již téměř vyčerpal.

Černá Hora se z válek o jugoslávské dědictví vynořila s jistými morálními šrámy, po fyzické stránce však vedle Slovinska dopadla nejlépe. Navzdory četným přetrvávajícím problémům se zdá, že šance této malé balkánsko-středomořské země na klidný rozvoj a lepší život tamních obyvatel jsou dnes mnohem vyšší než po většinu dosavadních dějin. Budoucnost ukáže, zda této šance dokáže zatím nejmladší evropský stát patřičně využít.