Po trilogii Marcelka z hor, kterou sepsala, na základě informací od Marcelky, Věra Keilová, je v prodeji také kniha psaná pouze rukou Marcelky Promluvy Nikoho protkané příběhy přátel Marcelky a Romka.
...Tato kniha není určena pro ty, kteří hledají chyby v pravopisu a gramatice. Je určena pro ty, kteří hledají sebe...
Bylo nebylo, široširé moře. Při naprostém bezvětří byla hladina moře stejně klidná, jako v jeho hlubinách. Stačilo však, aby se zvedl vítr a díky jeho energii se začaly tvořit vlny.
Moře bez vln existovat mohlo, vlnky bez něj nikoliv. Ztotožnily se samy se sebou a uvěřily klamu, že jsou jemom tou vlnou a začal je ovládat strach.
"Co když nás pohltí větší vlna? Slyšely jsme, že až dorazíme na břeh, roztříštíme se o pobřeží a zanikneme." Šířily se nimi tyto a podobné zvěsti.
Zapomněly, že jsou obojím. Hlubinou a zároveň projevem, celým mořem.
Tak nějak podobně je to s lidskou bytostí. Když je plně ztotožněna jenom s tělem, začne ji pomalu a jistě ovládat strach v jakékoliv podobě. Na druhé straně, když se ztotožní jenom s klidovým aspektem Vědomí, vytrácí se projev.
Vědomí v projevu je jedna mince o dvou stranách. Jednou stranou je již zmíněný klidový aspekt, druhou projevený svět. Lidská bytost je tedy obojím, hlubinou i vlnkou zároveň.
Snad si následující řádky v kapitolách této knížečky najdou cestu k bytostem hledajícím praktickou inspiraci k obnovení zapomenutého ráje, který je součástí každé lidská duše.
Příběhy přátel, jejichž kroky pozornosti směřují tímto směrem, nechť jsou tomu nápomocny...O dvou nerozlučných parťácích, o strachu a egu
Tato kapitola je určená především pro ty, jejichž iluze obsahu mysli je tak silná, že se s touto iluzí plně ztotožňují, a tím se stávají jejími otroky.
Dá se to přirovnat ke snovému stavu. Lidská mysl sní snový děj, pozorovatel se s ním sjednotí a po dobu toho snu ho zažívá jako skutečný. Když se z něho probudí, poznává, že je to pouhá iluze.
Stejně tak strach a ego jsou snovou iluzí bdělého stavu, v úrovni zapomnění.
Pokud se pozorovatel ztrácí v obsahu mysli (v myšlenkách, pocitech a emocích), zdržuje se v úrovni duality, tady příčiny a následku. Tady platí biblický výrok: oko za oko, zub za zub. Co zaseješ, to sklidíš. Zde je pánem iluze strachu a ega.
Na druhou stranu je potřebné dodat, že je to právě strach, který drží tuto úroveň duality pohromadě.
Jakékoliv odmítání strachu a ega je tedy bezvýsledné. Čím více s ním bojujete, tím více se k němu vážete.
Je to jako s vírem ve vodě. Čím více se tonoucí snaží z něho vymanit, tím více ho vír stahuje ke dnu. Když se ale úplně uvolní, odevzdá se mu, vír ho sám vyvrhne. Úroveň duality (dobra a zla) můžeme přirovnat k tomuto víru.
Budete-li odmítat strach, budete-li sním bojovat, tím více se vás bude držet. Aby nastalo uvolnění z jeho sevření, je zapotřebí ho přijmout i s jeho projevy na fyzické úrovni, byť jsou jakkoliv nepříjemné. To znamená, že o něm nepřemýšlíte, nesnažíte se ho potlačit či změnit. Zkrátka, je tady a vy ho vnímáte.
V této úrovni je nemožné ho odstranit, je tady totiž pánem. Vládne zde spolu s nerovnováhou. Snažit se v ní nastolit rovnováhu a harmonii je podobné, jako když šlápnete do vosího hnízda a všemožně se snažíte vosy přesvědčit, aby vás nechaly na pokoji a neštípaly vás, a přitom necháváte nohu stále v hnízdě.
V průběhu uvědomování se vám často stává, že chvíli jste v dualitě a chvíli v rajském stavu. I toto je potřebné přijmout. Bdělá pozornost totiž ještě není natolik silná, aby se nenechávala vtahovat do osidel obsahu mysli. Sklony mysli často mívají silný potenciál a pozorovatel, unavený stálým přecházením mezi odmítáním a ztotožňováním se s obsahem mysli, ztrácí sílu bdělosti.
Znovu je na místě připomenout, že to vše je pouhá iluze, která se vám jeví jako skutečná. Je to proto, protože jedině Vědomí (pozorovatel je jeho součástí) je skutečné a při ztotožnění se s jakoukoliv iluzí dává jí zdání skutečnosti.
Pokud se pozorovatel spojuje pouze se sebou (se svou podstatou) a vše projevené pouze pozoruje, nachází se v rajském stavu. Ale o tom už je další kapitola...
(str. 178)
