Milé ženy, tento příběh je o tom, jak moc jsem ráda, že jsem jednou z vás, a jak moc to nesnáším.
Četla jsem tolik špatných příběhů, až si říkám, že psaní zvládne takřka kdokoli. Stačí pár uslintaných dialogů, výjimečná hrdinka neuvědomující si svou jedinečnost a sličný hrdina, který jako by ani o svém pekáči buchet na břiše nevěděl. Přihodíte tam pár cizích slov, detailních popisů zadku či duševní rozervanosti hrdinky a příběh je na světě.
Potom jsou ale knihy, které vám budou donekonečna připomínat, jaká jste nula.
Jsou stylisticky dokonalé a oduševnělé, zkrátka Vica Kerekes v literární verzi. A vy koukáte na ten zadek, zářivý úsměv a je vám jasné, že se svým špekem žádnou hitparádu neuděláte. A ten špek, alespoň si to myslím, je tenhle příběh. Musí existovat, abych se jej naučila tolerovat, nebo alespoň míň nenávidět. Abych jej dokázala brát jako přirozenost a součást ženství, o kterou ale málokterá z nás stojí. Takže sorry, ženy.