Tvůrčí profil Moniky Zgustové je pozoruhodný, a také nevšední: léta překládání českých knih do španělštiny a katalánštiny, a teprve až v posledních době zakotvení v české próze jako její výrazný tvůrce. Po novelách Grave cantabile a Peppermint frappé je Tichá žena autorčinou třetí prozaickou prací, pokud bychom nepočítali hrabalovskou, beletristicky pojatou monografii V rajské zahradě trpkých plodů, jež byla s úspěchem přeložena do řady světových jazyků. Tichá žena je autorčin první velký román v tom nejlepším slova smyslu, v soudobé literatuře až nezvykle široce rozkročený, v němž sledujeme dramatické osudy aristokratické hrdinky téměř celým uplynulým stoletím. Nejenom rozpětí v historickém čase, plném nadějí i lidských tragedií, ale také rozpětí v prostoru světa je určující pro toto dílo. Tíživé téma emigrace nás uvádí do jeho téměř nejkrajnějších částí: od Sibiře po Nový svět. Sibiř, otcovo vyhnanství v lágru, Amerika, místo, kde se jeho syn snaží založit nový nebo jiný život. Hrdinka románu prožívá šťastná léta jenom ve svém mládí. Její setkání s ruským malířem, který z občanské války uprchl do Československa, je pak až symbolické. Od té chvíle se vedle emigranta jako by tichá žena stala také vyhnancem. Navíc ztrácí nejen muže, ale i syna - rodina je roztržena, každý žije jinde a jinak. Existenciální rozměr románu nás staví před otázku po smyslu a směřování života, která nás může dostihnout bez ohledu na věk; zní tísnivě ve dvaceti jako v sedmdesáti. V sedmdesáti totiž život většinou končí. Nebo začíná nový.
