Jen málo lidí se bojí toho, čeho je třeba se bát. Leckdo nastupuje s roztřesenýma nohama do letadla, ale bez váhání vyleze na štafle, aby vyměnil žárovku v koupelně. Když spadne z nebe mrtvý pták, lidé myslí na konec světa. A když dojde ke skutečné tragédii, která není nikdy všeobecná, ale vždy osobní, lidé si myslí, že horší to už být nemůže, zatímco vlastní hrůza teprve nastane. V temné jámě neštěstí sedí v mezipatře a drží se za hlavu otřesenou nárazem. Domnívají se, že spadli na dno, a plánují, že se po kratším zotavení odrazí nahoru. Přitom nechápou, že se nacházejí v čekárně skutečné katastrofy, která není nárazem, ale volným pádem. Všude ve městě klapou dveře sprchových kabin. Nazí muži a ženy vstupují na vykachlíčkovanou podlahu, se smíšenými pocity pozorují své obličeje v zrcadle a frotýrují si mokré vlasy. Podle času na hodinách by si mohl Sebastian myslet, že právě vstal a chystá se na normální úterek na univerzitě. Vyčerpání je pryč. Od chvíle, kdy se v autě převlékl a svlečené šaty včetně lanka a napínacího zařízení hodil do popelnice připravené k odvozu, má hlavu lehkou jako nafouknutý balónek, který chce vystoupit ke stropu. Koupil housky, zaparkoval auto a vzal ze schránky noviny. Vyndá ze skříně letní oblek a oblékne si ho, jako by bylo co oslavovat, od hlavy k patě v barvách nevinnosti. Parkety jsou příjemné pod bosýma nohama, vůně čerstvě připravené kávy nádherná. Sebastian stojí v otevřených dveřích na balkón a cítí blaženou jistotu. Nepochybuje, že syn žije.