Předmluva

Když jsme se rozhodli vytvořit tuto publikaci, přemýšleli jsme, zda je vůbec ještě na počátku 21. století o svobodě projevu a rovnoprávnosti zapotřebí psát. Nejedná se dnes již o samozřejmosti, jež jsou tak těsně spjaté s fungováním demokratického právního státu, že už do nich česká společnost po osmnácti letech fungování plně vrostla? Domníváme se, že nikoli, a tato domněnka je vlastně hlavním důvodem, proč jsme se k napsání této knihy o demokracii, rovnosti a svobodě slova rozhodli.

Oněch zmíněných osmnáct let považujeme totiž spíše za období budování než fungování. Jinými slovy, nejedná se o oblek, který by byl pro československou, a poté českou společnost ušit v listopadu 1989, do něhož by jen hravě vklouzla a teď už jí byl příjemně obnošen. Spíše jde o oblek, který jsme viděli na (některých) svých sousedech, vzpomněli jsme si, že jsme jej také kdysi nosili (byť se móda od těch dob značně změnila, a to i ve vnímání demokracie a prvků ji tvořících a provázejících), a tak jsme se pustili do jeho šití, hledání kousků látky z minulosti, upravování, zkoušení a nyní se v něm snad již právem a hrdě procházíme.

Jedna z jeho součástí, jedna ze základních látek tohoto obleku, je i respektování různosti jednotlivců, tolik odlišné od uniformity definující totalitní režimy, uniformity, na niž jsme byli zvyklí v předchozích desetiletích, uniformity, podle níž má každý jíst totéž, poslouchat totéž, nosit totéž, aby si ve výsledku i myslel totéž (alespoň do doby, než bude podle děsivé vize z Orwellova románu 1984 možno kontrolovat i myšlení). Neboť právě uniformita myšlení je oním cílem, k němuž měla jednotnost vnějších projevů a podnětů směřovat. Naše současnost je jiná, krom jiného mnohem pestřejší. Mnozí z nás až nyní zjistili, jak jsme různí, mnozí se s tím dosud nesmířili a hlasitě brojí proti mnohému, co sice nikomu neškodí, nebo by nemuselo škodit, ale je projevem té dráždivé různosti, kterou svoboda přinesla, či možná pouze odkryla a podpořila.

A právě z naší různosti a pestrosti jako by vyvěrala témata, jež chce předkládaná kniha řešit či rozebírat. Je to totiž právě tato naše znovuobjevená různost, kvůli níž si (někteří rádi, někteří jen zvolna) zvykáme na mnohost a pestrost názorů, jež můžeme slyšet ve veřejné diskusi, ať už zprostředkované médii, či přímé, mezi svými známými a sousedy, a z nichž mnohé nás mohou šokovat, či nám být nepříjemné. A přesto pestrost názorů (ba právě ona) přispívá ke smysluplnosti jakékoli debaty, pokud nemá být jen přesvědčováním přesvědčených či deklamací naučených hesel a frází, ale komunikací vytvářející občanskou společnost. Je to však zároveň tato různost, jež nás vystavuje pokušení činit z odlišnosti důvod znevýhodnění či nás naopak staví před výzvu vyrovnávat důsledky skutečných znevýhodnění, ať už jsou dána historicky, sociálně či mají duševní nebo fyzickou povahu.

Jistě ani tato kniha, byť vedena snahou o využití toho pozitivního, co svobodná diskuze nabízí, neposkytne žádnou snadnou, tím méně konečnou odpověď. Pokud jsme se totiž na počátku uchýlili k přirovnání k obleku, můžeme snad tuto metaforu dále umocnit připomenutím, že ani zavedeným demokratickým společnostem se látka respektování společenské různosti názorů nenosí mnohdy snadno, neboť tělo, které jej nosí, společnost sama, se neustále mění a s ní se mění její požadavky i její témata. Koho by ještě před padesáti lety napadlo, že jedna z nejvášnivějších debat současnosti se povede o globálním oteplování či udržitelném rozvoji lidstva, nebo že bude třeba řešit diskriminaci v zaměstnání z důvodu věku či pro viditelné nošení náboženských symbolů.

I v této proměnlivosti, byť je nepohodlná a klade stále nové výzvy a vytváří stále nové problémy, je však třeba vidět především protiklad neměnné zatuchlosti, zkostnatění a ustrnutí společnosti a zároveň definiční znak demokratické, pluralitní společnosti. Ta totiž ze své povahy není nikdy zcela hotova či s něčím hotova, nemá před sebou žádné „konečné řešení“ všech společenských zájmů úplným a totálním vítězstvím jednoho z nich, nějaký eschatologický cíl společnosti bez tříd nebo společnosti rasově či nábožensky „čisté“. Demokracie není cílem, nýbrž procesem, „jen“ procesem snahy o trvající soužití ve volné debatě, a přeci v míru; v jednotě, a přeci ne v uniformitě. Přejme této knize, ať i ona přispěje k hledání nástrojů, jak učinit tento proces vyvažování zájmů a hledání řešení v diskuzi smysluplným a spravedlivým.