Před odjezdem z Čchiengmaj jsme se Simonem navštívili jeden podivuhodný chrám, kde mniši rozdávají látkové náramky. Náramek chrání svého nositele a jakmile si ho necháte uvázat, musíte ho nosit, dokud sám nespadne. Ženám se náramek uvazuje na levou ruku a mužům na pravou, ale z nějakého důvodu nám ho oběma uvázali na pravou. Když jsme se vrátili do hotelu, Simon prohlásil, že si ho přendá na levou ruku. „Neměl bys ho sundávat. Neměl by se přestat dotýkat kůže.“

Netušila jsem, že ten náramek jednou bude pro mne tak důležitý. Po nejobtížnější zkoušce mého života však ten kousek látky zůstal jedinou hmatatelnou připomínkou krásných a bezstarostných chvil, které jsme spolu prožili v Thajsku. ...