1

Archie zařadil trojku a položil jí ruku na koleno. Stíny na měsíci zřetelně připomínaly tvář, která jako by se skláněla, aby mohla nakouknout do kabrioletu uhánějícího po Coast Highway směrem na jih. Archie se na ni na okamžik zadíval a nebyl si jistý, zda se usmívá, nebo mračí. Pustil to z hlavy, protože Gwenina kůže ho skrz šaty pálila do dlaně. Byla dokonce o několik stupňů žhavější než vítr proudící kabinou. Podíval se na tachometr, potom na Gwen. Vlasy jí povlávaly, po tváři tančily oranžové odrazy kontrolek na palubní desce. V ruce stříbrnou láhev šampaňského, na rtech úsměv. Archie ji pozoroval, jako by ji viděl poprvé. Předstíral, že sleduje i něco jiného - řekněme rybářský člun zalitý bílým světlem v Crystal Cove - a Gwen je jen nějaké zvláštní stvoření, co mu vpadlo do života. Ale byla skutečná. Naštěstí. Vyhrnul jí okraj šatů nad kolena a vsunul pod ně ruku. Zlehýnka se zabořila hlouběji do sedadla, slyšel, jak se jí z hrdla vydral vzdech. Zachytil její vůni zmítanou větrem, ale nezaměnitelnou. Archie měl jemný čich a rád se jím nechával opájet. Právě teď cítil Gweninu mléčně pomerančovou vůni, základní esenci jeho života. Všechno ostatní, co k němu vítr zavál - šalvěj z pobřeží, oceán, nové kožené čalounění - byly jen druhé a třetí vokály ústřední melodie. Usmála se a odhodila plastovou láhev od šampaňského do tmy; ta ji nehlučně pohltila. Pak vsunula svoji ruku pod jeho a uhladila si bavlněné šaty, jako by napínala shrnuté prostěradlo, zatímco prstem mu cestovala po předloktí k zápěstí. "Domů je to ještě kus cesty, Archi." "Celých osm kilometrů." "Krásný večer. Je bezvadné, že se naši přátelé snesou." "Jsou skvělí. Jen Priscilla se trochu sťala." "Tvoji kolegové to zvládnou. Díky, Archie. Muselo tě to přijít na spoustu peněz." "Stálo to za to. Dvacet šest je ti jen jednou." Závan větru jí nazdvihl pramen vlnitých vlasů a Gwen mu pevněji stiskla ruku. Dlouho mlčela. "Dvacet šest. Jsem šťastná. Budeš mě milovat, až mi bude třicet šest? A osmdesát šest?" "Jako by se stalo." ...