... Svlékla si plášť a Bilsonová s chápavým výrazem ve tváři jí ani neotevřela dveře do salónu a odběhla po schodech dolů. June se na okamžik zastavila a podívala se na sebe do malého staromódního stříbrného zrcadla nad dubovou truhlou na pokrývky - štíhlá, panovačná malá postava s drobnou, rozhodnou tváří, oblečená v bílých večerních šatech s výstřihem ve tvaru měsíce kolem hrdla, jež bylo příliš útlé pod korunou stočených rudozlatých vlasů. Tiše otevřela dveře salónu, aby ho překvapila. Pokoj byl plný sladké teplé vůně kvetoucích azalek. Dlouze vdechla vůni a uslyšela Bosinneyho hlas, který nikoli v pokoji, nýbrž někde velmi blízko říkal: "Chtěl jsem s vámi promluvit o takové spoustě věcí, a teď na to nebudeme mít čas!" Irenein hlas odpověděl: "Proč ne u večeře?" "Jak může člověk mluvit --" June nejdříve napadlo odejít, ale pak přešla místnost k dlouhému oknu vedoucímu na dvorek. Právě odtamtud přicházela vůně azalek a tam stáli její snoubenec a Irene zády k ní a s tvářemi skrytými v zlatorůžových květech. Dívka je pozorovala mlčky a beze studu, s planoucími tvářemi a hněvivýma očima. "Přijeďte v neděli sama - můžeme se společně projít po domě --" June viděla Irene, jak k němu vzhlédla clonou květin. Nebyl to pohled kokety, ale něco pro přihlížející dívku mnohem horšího - pohled ženy, která se bojí, aby jím neprozradila příliš mnoho. "Slíbila jsem strýci, že si s ním vyjedu -" "Tomu tlusťochovi! Ať vás tam přiveze; je to jen deset mil - jeho koním to udělá dobře." "Chudáček strýc Swithin!" Vlna azalkové vůně zavanula do Juniny tváře; udělalo se jí nevolno a byla jako omámená. "Přijeďte, opravdu, přijeďte." "Ale proč?" "Musím se tam s vámi setkat - myslel jsem si, že byste mi možná ráda pomohla -" ...