Spolucestující

Jsem barevnej. Má žena Adéla ale tvrdí, že pokud bych chtěl mít jednou klid v duši, a to já jí říkám pořád, že bych chtěl, bylo by lepší, abych o sobě nereferoval tímhle způsobem. Namísto toho bych měl říkat, „jsem černoch“ nebo „jsem negr“, nikdy ale „jsem barevnej“. Tahle logika vychází z toho, že její táta byl Jamajčan s velice bílou pletí a když přišel do téhle země, tak o sobě hovořil jako o „barevné osobě“. Adéla je velmi citlivá na podobné snahy chtít něco zamaskovat. Taky jsem nikdy neslyšel, že by o sobě někdy řekla, „jsem negerka“, poněvadž tohle označení považuje za ponižující. A jednou týdně chodí do salonu krásy, kde si nechá vyžehlit vlasy, tvrdí ovšem, že to dělá jenom proto, aby byly poddajnější, a zuřivě odmítá mé námitky, že chce prostě vypadat víc jako běloška. Podobně jako její táta má velice světlou pleť. Abych v tomhle dal Adéle za pravdu a taky abych od samého začátku vyloučil jakékoli nedorozumění, prohlašuju, že jsem barevnej. Jsem negr černý jako bota. Narodil jsem se a vyrůstal v malém městečku poblíž St. Petersburgu na Floridě, a jediný případ rasové diskriminace, na který si v souvislosti s barvou své pleti vzpomínám, se datuje z dob, kdy jsem ještě neměl nic na práci a vydal jsem se se svou malou sestřičkou jednoho dne přes takový dřevěný můstek vedoucí, já už nevím kam, a přepadla nás parta bělošských děcek. Mé sestřičky se ani nedotkla, mně však dala co proto a domů jsem se vrátil s brekem. Když se mě má babička ptala, proč jsem byl takový blázen a chtěl přejít zrovna přes tenhle můstek, odpověděl jsem, že mě jenom zajímalo, co je na druhé straně. Z domova jsem v roce 1946 odešel do New Yorku na Fordhamovu univerzitu, kde jsem vystudoval účetnictví. Promoval jsem v červnu 1950 a odjel rovnou do Koreje. Potkal jsem tam spoustu různých lidí, černých i bílých, seveřanů i jižanů, a jediný problém, který jsem tam měl, bylo jak zůstat v teple, jakžtakž najedený a naživu. O tom vám něco řeknu později. S Adélou jsem se seznámil v roce 1953, když mě propustili z armády, a krátce nato jsem získal práci u Goldmana, Fishe a Rutherforda. Pořád u nich ještě dělám. S Adélou jsme se brali v říjnu 1954 a teď máme jedno děcko, holčičku, která se jmenuje Marcía, je jí jedenáct a museli jí dělat ortodontickou operaci. Tohle všechno vám ale říkám jenom proto, abych vám poskytl pár informací k té záležitosti okolo Harryho Pryora. Vždycky jsem se pokládal za rozumného chlapa, víte. Je mi osma třicet, a když slyším rasistické řeči, pokaždé mě to rozzuří, myslím si ale, že bych nikdy nemohl odjet na Jih a dělat tam kampaň za lidská práva. S tím, co mám, jsem spokojený. Mám pěkné manželství a dobrou práci, dceru, ze které bude krasavice, až se jednoho dne zbaví rovnátek, dům v Severním Stamfordu a spoustu kamarádů. Někteří z nich jsou bílí. V partě, se kterou jezdím do práce vlakem, jsou všichni bílí. Zpravidla chytím ve Stamfordu rychlík v osm nula jedna, který přijíždí do New Yorku na Sto dvacátou pátou ulici v osm třicet osm. Tam taky vysedám. Vlak pokračuje dál na Grand Central, já ale vystupuju na Sto dvacáté páté ulici, protože Goldman, Fish a Rutherford mají své kanceláře poblíž křižovatky Šestaosmdesáté ulice a Madison Avenue, a byl bych blázen, kdybych vždycky jel až na Grand Central a pak se vracel přes půlku Manhattanu zase zpět. V naší partě je šest nebo sedm chlápků, podle toho, jestli toho rána někdo náhodou nezmeškal vlak. Pokaždé se potkáváme na nástupišti. Nevím, kde přesně ten rychlík v osm nula jedna začíná, ale pokaždé když přijede do Stamfordu, jsou v něm vždycky ještě volná místa a my v posledním vagonu pokaždé obsadíme prvních osm sedadel po obou stranách chodbičky. Míváme s sebou termosky s kávou a koblihy a různé koláčky a je to vždycky ohromná psina snídat ve vlaku a moci si povídat celou cestu až do New Yorku.