Té noci, kdy se změnil svět, dosáhl Guilford Law čtrnácti let. Byl to předěl historického času, noc, jež oddělila vše, co následovalo, ode všeho, co se odehrálo dosud, ale než k čemukoli takovému došlo, byly to jenom jeho narozeniny. Březnová sobota, studená a hluboká pod bezmračnou oblohou jako zimní rybník. Celé odpoledne si se starším bratrem posílali obruč a přitom do syrového vzduchu vydechovali stužky páry. Matka k večeři podávala vepřové s fazolemi, Guilfordovo zamilované jídlo. Jídlo se celý den dusilo v troubě a zalilo kuchyň nasládlou vůní zázvoru a melasy, připomínající kadidlo. Dostal i dárek: vázanou nepopsanou knihu, do které si mohl kreslit obrázky. A nový svetr v barvě námořnické modři, už pro dospělé. Guilford se narodil v roce 1898 - přišel na svět skoro se stoletím. Byl nejmladší ze třech dětí. Více než jeho bratr a více než jeho sestra patřil Guilford do toho, co jeho rodiče nazývali 'novým stoletím'. Nebylo pro něho nové. Žil v něm téměř celý svůj život. Věděl, jak funguje elektřina. Rozuměl dokonce i rádiu. Byl to člověk dvacátého století, v soukromí opovrhující zaprášenou minulostí spojenou s plynovým osvětlením a pachem naftalínu. Při těch nemnoha vzácných příležitostech, kdy měl v kapse peníze, si Guilford kupoval výtisk Moderní elektřiny a četl ho tak dlouho, dokud se stránky nezačaly uvolňovat z vazby. Rodina žila ve skromném domě v Bostonu. Jeho otec byl tiskařem v centru města. Jeho dědeček, který bydlel v pokoji v horním poschodí vedle schodů na půdu, bojoval v Občanské válce ve 13. Massachussetském pluku. Guilfordova matka vařila, uklízela, vedla účetnictví a pěstovala rajčata a fazole na maličké zahrádce za domem. O jeho bratru každý tvrdil, že z něj jednoho dne vyroste lékař nebo právník. Jeho sestra byla hubená a tichá a četla romány Roberta Chamberse, s čímž otec nesouhlasil. Když se nebe velmi rozjasnilo, měl už být Guilford v posteli, ale rodiče mu dovolili zůstat vzhůru, díky všeobecně shovívavému rozpoložení nebo prostě proto, že už byl starší. Když bratr volal všechny k oknu, Guilford nechápal, co se děje, a když všichni spěchali kuchyňskými dveřmi ven, dokonce i dědeček, a zůstali upřeně hledět na oblohu, nejdříve si myslel, že jeho rozrušení má něco společného s narozeninami. Věděl, že je to špatné zdůvodnění, ale velmi výstižné. Jeho narozeniny. Pásy duhového světla nad domem. Možná něco hoří, napadlo ho. Něco daleko na moři. "Je to jako červánky," ozvala se matka tichým, nejistým hlasem. Byly to červánky, které se třepotaly jako záclona v mírném vánku a vrhaly jemné stíny na bíle lakovaný plot a hnědou zimní zahradu.Obrovská světelná hradba, hned zelená jako sklo láhve, hned modrá jako večerní moře, nevydávala žádný zvuk. Byla tichá jako Halleyova kometa před dvěma lety. I matka na kometu musela myslet, neboť řekla totéž, co tenkrát: "Vypadá to jako konec světa..." Proč to řekla? Proč propletla prsty na rukou a zakryla si oči? Guilford, v duchu potěšený, si nemyslel, že je konec světa. Srdce mu tlouklo jako velké hodiny, které odbíjejí tajný čas. Možná něco začíná. Ne konec světa, ale začátek světa nového. Jako přelom století, pomyslel si. Guilford se neobával toho, co je nové. Obloha ho neděsila.Věřil ve vědu, která (podle časopisu) odkrývá veškeré záhady přírody a nahlodává prastarou nevědomost lidského rodu svými trpělivými a neodbytnými otázkami. Guilford si myslel, že ví, co je věda. Není nic než zvědavost... umírněná pokorou, ukázněná trpělivostí. Věda znamená dívat se - dívat se zvláštním způsobem. Dívat se obzvlášť pozorně na věci, kterým nerozumíte. Dívat se, řekněme, na hvězdy a nebát se jich, nezbožňovat je, jen klást otázky, nalézt otázku, která otevře dveře k další otázce a otázce za ní. Guilford beze strachu seděl na drolivém spodním schůdku, zatímco ostatní se vrátili dovnitř, aby debatovali v obývacím pokoji. Na okamžik byl šťastně sám, nový svetr ho hřál, pára z jeho úst stoupala vzhůru do bezdeché záře oblohy.

Později - během měsíců, let, století dozvuků - se načrtlo bezpočet analogií. Potopa, Armagedon, vyhynutí dinosaurů. Ale samotná událost, strašné vědomí o ní a rozšíření tohoto povědomí po tom, co zbylo z lidského světa, postrádaly jakoukoli obdobu či precedent. Astronom Giovanni Schiaparelli v roce 1877 zmapoval kanály na Marsu. O několik desítek let později byly jeho mapy okopírovány, zdokonaleny a přijaty jako fakt, dokud lepší čočky neprokázaly, že kanály byly pouhou iluzí, pokud se ovšem sám Mars od té doby nezměnil: a to nebylo tak nepředstavitelné, vezmeme-li v úvahu, co se přihodilo na Zemi. Něco se možná táhlo Sluneční soustavou jako nit zrozená z vydechnutého vzduchu, něco prchavého, avšak nepředstavitelně nezměrného, dotýkalo se to chladných světů vnější Sluneční soustavy, procházelo to skalami, ledem, zamrzlým pláštěm, geologiemi bez života. Měnilo vše, čeho se dotklo. Blížilo se to k Zemi. Obloha byla plná znamení a předzvěstí. Meteor v Tunguzce v roce 1907. Halleyova kometa v roce 1910. Někteří, mezi nimi i matka Guilforda Lawa, si mysleli, že je to konec světa. Dokonce i potom. Nebe té březnové noci bylo nad severovýchodními oblastmi Atlantického oceánu jasnější než při návštěvě komety. Obzor po mnoho hodin zářil modrým a fialovým světlem. To světlo bylo jako hradba, tvrdili svědci. Spadlo ze zenitu. Rozdělilo vodstvo. Bylo viditelné z Chartúmu (ale na severní obloze) a z Tokia (slabě, na západě). Tetelivé světlo z Berlína, Paříže, Londýna, všech evropských metropolí uzavřelo celý oblouk nebe. V ulicích se shromáždily stovky tisíc diváků, kteří pod studeným krystalickým výkvětem nemohli usnout. Do New Yorku proudily zprávy až do čtrnácté minuty před půlnocí. Ve 23:46 východního času transatlantický kabel náhle a nevysvětlitelně utichl.

Bylo to období skvostných lodí: zaoceánských parníků společností Great White Fleet, Cunardovy společnosti a White Star, Teutoniky a Mauretanie , gigantů říše. Byl to také úsvit věku Marconiho bezdrátového spojení. Mlčení transatlantického kabelu bylo možné vysvětlit nekonečným počtem prostých katastrof. Ticho evropských pozemních stanic bylo mnohem zlověstnější. Radisté chrlili zprávy a dotazy přes ledový, lhostejný severní Atlantik. Neozývalo se žádné nouzové CQD ani nový tísňový signál, SOS, žádné drama potápějící se lodi, avšak některá plavidla záhadně neodpovídala, včetně Olympiku z flotily White Star a Kronprinzzessin Cecilie Hambursko-americké společnosti - vlajkové lodě, kde se před několika okamžiky boháči mnoha národů tlačili u namrzlého zábradlí, aby spatřili fenomén, který vrhal tak křiklavé stíny na tmavou a nehybnou zimní mořskou hladinu. Okázalá a nevysvětlená nebeská světla před svítáním náhle zhasla, stáhla se z oblohy jako hořící stéblo. Slunce vyšlo na rozbouřeném nebi na většině dráhy Velké kružnice. Moře bylo neklidné, počasí větrné a poryvy větru během dne místy ještě zesílily. Zhruba od patnáctého stupně západní délky a čtyřicátého stupně severní šířky přetrvávalo absolutní a ničím nerušené ticho.

První, kdo překročil hranici toho, co newyorské rádiové služby nazvaly 'Záhadnou hradbou', byl stárnoucí parník Oregon společnosti White Star, který vyplul z New Yorku a mířil do Queenstownu a Liverpoolu. Jeho americký kapitán Truxton Davies pociťoval naléhavost situace, přestože jí nerozuměl o nic lépe než kdokoliv jiný. V Marconiho systém neměl důvěru. Vlastní vysílačka Oregonu byla značně těžkopádná, měla dosah sotva sto mil. Zprávy se mohly zkomolit - zvěsti o katastrofách bývají často přehnané. V roce 1906 však byl v San Franciscu, prchal po Market Street, zatímco mu plameny olizovaly záda, a proto dobře věděl, co všechno příroda dokáže natropit, když se jí dá příležitost. Události minulé noci prospal. Jen ať si cestující civí na oblohu a okrádají se o spánek, on má raději domácké pohodlí své palandy. Když ho před svítáním vzbudil nervózní radiotelegrafista, Davies zkontroloval Marconiho signál a pak nařídil hlavnímu strojníkovi, aby přiložil pod kotle, a hlavnímu stevardovi, aby připravil kávu pro všechny, kdo pracují. Jeho obavy byly opatrné a jeho postoj nadále skeptický. Olympik i Kronprinzzessen Cecilie byly jen několik hodin na východ od Oregonu. Zaznamenají-li autentické CQD, nařídí prvnímu důstojníkovi, aby loď připravil na záchrannou akci. Do té doby tedy... budou ostražití. V průběhu dopoledne kontroloval rádio. Přicházely jen dotazy, doprovázené srdečnými, ale nervózními pozdravy ('DRSB' - dobré ráno, staří braši! ) od skřítkovsky bratrských námořních radistů. Byl čím dál víc znepokojený. Cestující s kalnýma očima, vzbuzení náhle zuřivějším řevem motorů, naléhali, aby jim podal vysvětlení. Při obědě pověděl ustrašené delegaci z první třídy, že dohání časovou ztrátu způsobenou 'ledovými podmínkami', a požádal je, aby prozatím netelegrafovali, neboť Marconi se opravuje. Jeho stevardi tuto desinformaci předali i druhé a nejlevnější třídě. Davies měl zkušenost, že cestující jsou jako děti, trucovitě domýšliví, ale ochotni přijmout jakékoli vysvětlení vytřepané z rukávu, jen když otupí jejich hlubokou a nevýslovnou hrůzu z moře.

Poryvy větrů a rozbouřený oceán se do poledne uklidnily. Cáry mraků proráželo vlažné slunce. Hlídka toho odpoledne ohlásila cosi, co vypadalo jako vrak, snad převrácený záchranný člun, plující na severovýchod. Davies zpomalil motory a manévroval blíž. Zrovna chtěl vydat rozkazy, aby se připravily čluny a vytáhly sítě na náklad, ale vtom jeho druhý důstojník spustil dalekohled a řekl: "Myslím, pane, že to nakonec ani nebude vrak." Přijeli až k tomu. Nebyl to vrak. Kapitána Daviese znepokojovalo, že nedokázal říci, co to je. Pohupovalo se to na zvlněné hladině, líně mrtvé, dlouhé boky se leskly v zimním světle. Nějaká obrovská, nafouklá oliheň či chobotnice? Určitě to byla část něčeho, co kdysi bylo živé, ale nepodobalo se to ničemu, co Davies spatřil během dvaceti sedmi let na moři. Jeho mladý první důstojník Rafe Buckley pozoroval, jak ta věc narazila do přídě Oregonu a pomalu plula k zádi a přitom se v chladné, klidné vodě otáčela proti směru hodinových ručiček. "Co o tom soudíte, pane?" zeptal se. "S jistotou vám mohu říci, pane Buckley, že nevím, co si o tom mám myslet." V první řadě si přál, abych to vůbec nebyl spatřil. "Vypadá to jako - jako nějaký červ." Mělo to prstencovité články jako červ. Ale nazvat to červem znamenalo představit si červa dost velkého na to, aby spolkl jeden z komínů Oregonu . Určitě se žádný červ jakživ nemohl pochlubit takovými potrhanými, krajkovitými vějíři - ploutvemi? něčím jako žábra? - které pravidelně vyrůstaly z těla toho živočicha. A ta jeho barva, slizce růžová a olejově modrá, jako palec utopence. A hlava ... lze-li vůbec tuhle bezvýraznou zubatou tlamu bez očí nazvat hlavou. Když červ narazil do zádě, převalil se na hřbet a ukázal slizké bílé břicho, ohlodané žraloky. Cestující se srotili na promenádní palubě, ale zápach je brzy, až na ty nejotrlejší, zahnal dolů. Buckley si třel knír. "Co jim proboha povíme?" Řekni jim, že je to mořská příšera, myslel si Davies. Řekni jim, že je to Kraken. Může to být i pravda . Ale Buckley chtěl seriózní odpověď. Davies se dlouze zadíval na svého ustaraného prvního důstojníka. "Čím méně toho řekneme, tím lépe," navrhl. Moře je plné tajemství. Proto je Davies nenáviděl...