VESNICE

Jakkoliv se zlo šířilo světem, stále ještě existovaly oázy klidu a míru. V jednom koutě světa, všemi opomíjena, se nacházela země Tak, což ve starém jazyce znamená 'Oáza klidu a pokoje k koutě světa opomíjená všemi'. V ní stála chudá vesnička a v té vesničce žil chlapec jménem Ronan. Byl synem kováře a vesničané ho proto nazývali Ronan, Kuchařův - byli to totiž lidé prostí a rozumu mdlého, povětšinou naprostí kreténi.

Růžová kniha Ulaye

Kovářský měch proháněl vzduch žhnoucím uhlím a výheň hučela. Kovář vytáhl z ohně dlouhou úzkou ocelovou čepel rozžhavenou do oranžova a položil ji na kovadlinu. Pak do ní zase začal bušit velkým kladivem. Kovárnou se rozlehlo ohlušující zvonění až se zdálo, že i samy stíny vibrují tím zvukem; rudé jiskry pršely na zem jako opilé světlušky. Kovářovy svaly se napínaly námahou a jeho černá kůže mokrá potem se leskla ve světle výhně. Po chvíli ustal v práci a obrátil se k vyzáblému mladíkovi, který mačkal měch. "Dobře, Ronane. To stačí, synku." Ronan vděčně odložil měch na polici a posadil se do stínu na starou kovadlinu. Když Kovář znovu začal tlouct kladivem, zamrkal a strčil si ukazováčky do uší. Zoufale chtěl udělat svému otci radost, ale z vedra v kovárně se mu dělalo špatně, kyselý dým ho štípal do očí a z neustálého zvonění kovu o kov míval příšerné bolesti hlavy. Povzdechl si a začal si palcem na noze malovat do kovového prachu na zemi. Věděl, že se od něj čeká, že bude pokračovat v rodinném podniku, a neviděl svou budoucnost nijak růžově. Kovář opět ustal v práci a ustaraně se zadíval na svého syna. Jedním z hlavních problémů tohoto světa, pomyslel si jako už tolikrát předtím, bylo, že řemeslo přecházelo z otce na syna stejně jako hemofilie nebo plešatost. Jestli se k tomu syn hodil nebo ne, nebylo podstatné. Co na tom, že vypadal jako šest stop vysoká tyčka do fazolí a měl na sobě míň svalů, než podvyživená žížala? Co na tom, že byl inteligentní a citlivý romantik, který snil o tom, že vyrazí do světa za dobrodružstvím. Jestliže jsi Kovář a kovářem byl i tvůj otec, mohl tvůj syn rovnou zapomenout na to, že by se stal básníkem, vyprávěčem nebo válečníkem. Tradice ho odsuzovala k tomu, aby strávil zbytek života bušením do kusu rozžhaveného železa. A opravdu se nezdálo, že by ta vyhlídka v Ronanovi budila sebemenší nadšení. Jistě, snažil se, to musel Kovář uznat. Poctivě přečetl všechny knihy, které mu dal, ale tituly jako Velká kniha o výhních pro velké hochy nebo Sto a jedna věc, které se dají dělat s kovářským kladivem si z nějakého důvodu nezískaly jeho srdce. Mlčky poslouchal, jak jeho otec vypráví o tajemstvích kujnosti kovů a silách pnutí, ale Kovář cítil, že jeho mysl přitom těká někde jinde. A upřímně řečeno, Kovář uznával, že pomyšlení na příštích padesát let strávených kováním radlic a poklic na hrnce v malé vesničce míle vzdálené od veškeré civilizace, by dokázalo znechutit snad každého. Potíž byla v tom, že sem Ronan nepatřil. Vlastně sem celá jejich rodina nikdy doopravdy nezapadla, už od chvíle, kdy se zde Kovářův otec před třiceti lety usadil. Nebylo to proto, že byl černý, zatímco ostatní v kmeni Edmak měli bílou kůži. (Ve Středosvětě od nepaměti hrála v mezilidských a zejména pak sexuálních vztazích barva kůže mnohem menší roli, než například dobré nohy - poměr jste totiž mohli mít s každým, kdo byl pomalejší, než vy. Ti obzvlášť rychlí mívali ve tváři poněkud nepřítomný, spokojený úsměv, a nedbale dopnuté šaty. Notoricky pomalí zase často měli tik a bolavá zápěstí.) Ne, byla to inteligence, co stavělo hráz mezi ně a jejich sousedy. V tak izolované vesnici musel mezipříbuzenský sex časem přerůst ve vážný problém. Ne že by to místním tak připadalo. Pro ně to byl jen příjemný způsob, jak si ukrátit dlouhé zimní večery. Miluj bližního svého... a dalšího svého bližního... sestřenice nevyjímaje... a zatraceně, ze sestry ale vyrostla nádherná ženská... Výsledkem bylo, že když se sem Kovářův otec přistěhoval, měl průměrný zdejší vesničan asi tolik rozumu, jako slepice, ale jen poloviční IQ. A ve společnosti, kde každý, kdo dokázal napočítat víc než do čtyř aniž by po tom musel ulehnout na lůžko, byl považován za opravdového myslitele, zářila Kovářova rodina jako maják v moři beznaděje. Kovář byl hrdý na to, že Ronan byl ve třídě vždycky nejlepší. I když zrovna tohle nebylo nijak těžké. Závěrečné zkoušky z matematiky se skládaly z jediné otázky. Mám tři rajčata. Kolik mám rajčat? Ronan byl jediný žák, který odpověděl správně. Ale vždycky byl tak trochu samotář. Ostatní chlapci se k němu chovali dost přátelsky, ale zdálo se, že nenachází žádné zalíbení ve hrách jako 'na gravitaci', při které jste vylezli na strom a pak jste z něj spadli hlavou napřed na zem, nebo 'sever-jih-východ-západ' spočívající v tom, že jste bacili menší dítě zezadu kamenem do hlavy a hádali jste, na kterou stranu se svalí. Takže zatímco všichni ostatní kluci pobíhali venku s otřesy mozku, Ronan se raději někam schoulil s knihou. A ani to nebyla kniha o kovářství. Ne, četl jen samé pověsti a legendy, příběhy o válkách a hrdinech. V důsledku toho postupně získal velice malebný a zromantizovaný pohled na svět, stejně jako zatraceně jasnou představu o tom, co chce v životě dělat. Chtěl být Hrdinou a prožívat Dobrodružství. Kovář si povzdechl. Jestli byly zprávy, které slýchal od každého, kdo v poslední době prošel vesnicí, pravdivé, zažije chlapec velice brzo víc dobrodružství, než mu bude milé... Vtom se otevřely dveře a dovnitř vešel jeden z vesničanů, čímž byla niť Kovářových myšlenek neomaleně přetržena. Byl to Thom, nikoliv nejbystřejší muž ze vsi, ale v porovnání s některými svými sousedy genius. Na sobě měl kazajku a kalhoty barvy zaschlého bláta; stejný přírodní odstín měly i jeho sandály a čapka. Původně to všechno nejspíš mělo pestré, zářivé odstíny, ale bláto byla Thomova vášeň. Rád s nim dělal nejrůznější věci. Nabíral ho do dlaní, házel jim, rozmlouval s ním, válel se v něm... Kovář bezděčně zamrkal. Kdysi strávil celý jeden příšerně dlouhý večer v Thomově domě obdivováním jeho sbírky bahna. Proboha, snad ho zase nepřišel pozvat na večeři? Thom se na něj vesele zašklebil. "Ahoj!" "Ahoj, Thome," odpověděl Kovář. "Jak se vede, chlapče?" "Dobře. Dobře, dobře. Dobře, dobře, dobře..." Thomův hlas odezněl do ztracena zatímco se jeho mozek marně pokoušel najít nějaké konverzační téma, které by nebylo příliš těsně spjaté s blátem. Už nějaký čas měl totiž podezření, že s ním ostatní lidé jeho zálibu tak docela nesdílejí. "Aha. A co pro tebe můžu udělat?" "Ehmm..." Thom chvíli přemýšlel a pak si vzpomněl. "Aha. Už vím. Chci koupit pár těch... no, jak se tomu říká... ty víš, o čem mluvím. Kulaté a tvrdé jako železo..." "Podkovy?" nadhodil Kovář bez valné naděje. "Štíty?" "Ne... masové koláčky, to je ono. Chci koupit pár masových koláčků!" "Tohle je kovárna, Thome," vysvětlil mu Kovář trpělivě. Za posledních třicet let byl na podobné věci zvyklý. "Krámek s koláčky je o tři domy dál. Nemůžeš ho minout. Nade dveřmi tam visí velký namalovaný koláček." "Opravdu?" Zdálo se, že s toho má Thom radost. "To je ale fakt šťastná náhoda, co? Prodávají koláčky a mají nade dveřmi namalovaný koláček! Počkej, až o tom povím blátu. Ani tomu nebude věřit!" Otočil se na patě a vyšel dveřmi ven, přitom si spokojeně pobrukoval. Kovář vzal z kovadliny čerstvě vykovaný meč, který ještě rudě žhnul, a strčil ho do kádě se studenou vodou. Pára zasyčela jako nějaký nadpozemský had, a on meč zase vytáhnul a chvíli si ho zamyšleně prohlížel. Pak ho podal Ronanovi, zamířil ke dveřím, ve kterých zmizel Thom a otevřel je dokořán. Za rukáv vytáhl Thoma ze spíže a odvedl ho kolem výhně ke dveřím vedoucím na ulici. Thom spokojeně odešel opačným směrem než měl a Kovář se opřel o zárubeň, aby se na chvíli nadýchal čerstvého vzduchu. Schylovalo se k večeru a jemné mrholení ještě zvyšovalo vlhkost, která byla i tak hlavním rysem vesnice. Na druhé straně blátivé cesty pokryté trusem, kterou z legrace nazývali Hlavní ulicí, se Bradavičák Pekař pokoušel opravit díru ve střeše špinavé, krysami prolezlé chatrče, která sloužila jako vesnická pekárna. Kovář se díval, jak Bradavičák zručně přitlouká na střechu břidličné tašky. Příliš tam nedržely, nejspíš proto, že to byla došková střecha. Když několik tašek sklouzlo na zem, Bradavičák ztratil trpělivost a začal po ostatních dupat. Tašky povolily a on s překvapeným zaječením propadl střechou dolů. Z díry vyletěl oblak mouky spolu s několika menšími krysami a pak se s unaveným zapraskáním poroučel i zbytek střechy. Kovář potřásl hlavou a vrátil se dovnitř. Že je pekař v pořádku poznal podle přidušeného klení a zkušenost ho už dávno poučila, že taková maličkost, jako je spadlá střecha, Bradavičáka nezastaví. Zítra ráno už bude mít zase napečeno, i když ve chlebě asi bude víc kousků shnilých došků, než obvykle. Nu což, proti krysímu trusu to bude milá změna. Zavřel za sebou dveře a usmál se při pohledu, který se mu naskytl. Ronan, pohroužený do nějakého vlastního fantastického světa, bodal a šermoval před sebou mečem, přičemž dával svému imaginárnímu nepříteli co proto. Kovář shovívavě pozoroval, jak jeho syn paríruje, provádí ripostu, klopýtá a padá. Hned zase vyskočil, narazil holení do kovadliny a posléze zasadil smrtící úder, který by byl docela impozantní nebýt toho, že se při něm oddělil meč od jílce. Kovář se přikrčil a břit mu proletěl nad hlavou, načež se s drnčením zabodl do zárubně. Ronan zděšeně vytřeštil oči, ale jeho otec se tvářil spíš rezignovaně než rozčíleně. Vzal si od Ronana rukojeť, připevnil ji zpátky k čepeli a pak meč položil k ostatním, které nedávno udělal. Ronan po něm zvědavě pokukoval zpoza výhně. Na tohle se chtěl zeptat už dávno. Ve stínu u zdi byly vyrovnány otcovy výrobky... radlice k pluhům, kotlíky, úhledně vyrovnané hromádky podkov... všechno vyrobené už před měsíci a zaprášené. A před nimi ležela jeho nejčerstvější práce. Hromady mečů (většinou s nasazovacími rukojeťmi místo jílců a často uvolněnými), hrotů šípů a kopí, velkých plochých štítů a podivných věcí, které vypadaly jako deformovaná vědra s dírami pro oči, i když se zjevně nazývaly 'helmy'. (Kovář byl ochoten připustit, že výrobu helm ještě tak docela nezvládl.) Ronan se díval, jak se jeho otec mlčky prohrabuje tou výzbrojí, pak bere jeden zvlášť nepovedený kousek, který by seděl nanejvýš slonovi a zamyšleně si ho prohlíží. "Tati?" "Hmm?"...